„Výtah má nosnost jen tři osoby,“ upozornila Blanka a otočila se, aby zmáčkla knoflík příslušného poschodí. Zdviž se neochotně rozjela směrem vzhůru a Ludvík Blance vysvětlil, že udávaná nosnost má menší hodnoty než skutečná. „Hele, ženo,“ řekl s hranou vážností, „klidně si ještě povyskočím!“ A hned svoje rozhodnutí realizoval. Výtah sebou škubnul a zastavil se před cílovou stanicí mezi patry. Všichni ztichli. Blanka se podívala na Ludvíka a vyčítavě řekla: „Ludvo, ty ale dokážeš bejt pěknej blbec. Teď to hezky rozjeď!“
„Počkej,“ řekl se značným sebevědomím Ludvík a lehce odstrčil Blanku, aby dosáhl na desku s ovládacími knoflíky. Znovu zmáčkl příslušné patro, ale výtah se nehýbal. Začal tedy mačkat ostatní knoflíky, ale výtah si nedal říct. „Ty jsi fakt debža,“ prohlásila nervózně Blanka. „Svatební hostina ve výtahu, já se picnu!“
„Neboj se, ženo má, za chvilku jedem!“ A zase začal mačkat všechny knoflíky. Ten jeden na zmáčknutí pronikavě drnčel.
„Modlím se, aby byl doma Pepa Drozd,“ řekl opatrně Kryštof. „On má totiž klíče od strojovny a může nás vytáhnout. Jinak bude dost průser. Je sobota…“
„Že já blbá se vdávala za takového kreténa,“ začala být hysterická Blanka. „Teď tu budeme trčet a mně se zrovna chce čůrat,“ zavřeštěla novomanželka a bouchla Ludvíka do ramene.
„V nejhorším se vyčůráš tady, ono to steče šachtou dolů. Žádná věda,“ snažil se Kryštof žertem uchlácholit Blanku. „Zkoušej zvonit,“ poručil Ludvíkovi a ten zmáčkl opětovně zvonek. Ostrý tón zněl chodbami domu.
„Hej, co tam děláte?“ podezíravě houkla do výtahu starší žena, bydlící byt u výtahové šachty.
„Jsme povstalci a jedem svrhnout režim,“ zařval nazlobeně Ludvík. „Co jinýho, babo, tady asi můžeme dělat?“
„Počkej, počkej, mlč, ty vole,“ neudržel se Kryštof a zavolal na sousedku: „Paní Hospodková, buďte tak hodná a zazvoňte na Pepíka Drozda, ať nás vytáhne!“
„Není doma,“ hlásila Hospodková, „šel s našim Frantou na pívo.“
„Kurva,“ ulevil si Kryštof a Kristýna na něho udiveně pohlédla. „Promiň,“ omluvil se. „Taková lapálie…, paní Hospodková,“ zakřičel znova na sousedku, „zazvoňte aspoň u Žigů, dědek umí taky výtah ovládat.“
„Jo, počkejte, hned to bude.“
V tichu, které se rozprostilo ve výtahu, bylo slyšet její šouravé kroky chodbou a po chvilce zvonění.
„Vidíš, na Žigu jsem zapomněl,“ přerušil dusivé ticho Kryštof. „To je ten Rom, jak se hádal v hospodě s mladým,“ objasnil ještě Ludvíkovi, který vztekle začal kopat do stěny zdviže.
„Počkej moment, nervózo,“ napomenul ho a zavolal nahoru do šachty: „Pane Žiga, vytáhněte nás ven.“
„Zobrali kluče. Od byťáku. Ani Drozd jich nemá. Najprv músime na školenie…“
„Ááááá!“ začala hystericky ječet Blanka.
„Drž hubu, ten řev nám nepomůže,“ podrážděně ji okřikl ji Ludvík. Krista zkrabatila obličej a byla na pokraji pláče.
„Pane Žiga,“ zavolal zase Kryštof, „a nějak ty dveře otevřít nejdou, abychom mohli alespoň vylézt?“
„Ja némam vercajk, pučil si ho Míra, je ve sklepě.“
„Tak řekněte Erikovi, ať tam zaběhne…, je Erik doma?“
„Erik šel s Mírou. Do sklepa,“ dodal, aby nebylo pochyb.
„ A Denisa, Denisa je doma?“ optal se Kryštof s nadějí v hlase.
„Jo, Dénisa doma je,“ prozradil romský soused. „Co jí chcete?“ zeptal se s číhavým podezřením v hlase.
„Doprdele, pane Žiga,“ neudržel se a vztekle zařval Kryštof. „Co bych jí asi mohl chtít! Ať skočí do sklepa pro Mirka. Ten to snad bude umět otevřít. A kdyby mohla rychle, my se tu jinak zblázníme.“
„Dénisa má nohu v sádře, nemože chodit po schódech,“ sdělil Žiga šeptem, jakoby předával tajnou informaci. Všichni čtyři ve výtahu na sebe pohlédli a navzdory vyvstalým komplikacím vybuchli v zuřivý smích.
„Je vám něco?“ staral se Žiga na chodbě. „Vy se směéjete?“ zeptal se podezíravě a klepl na spodní část dveří od výtahu.
„Jé, já nemůžu,“ kvílela Blanka a Kristýna hledala kapesník, aby si mohla utřít slzy smíchu. Kryštof se otočil a chytl se za veřeje dveří výtahu. Chechtal se jak pominutý a jeho hluboký smích duněl šachtou výtahu. Chechtal se i Ludvík a kroutil nevěřícně hlavou. Jak se tak chechtali, zaslechli nějaký šramot.
„Pane učitel, vydržte, já vás hned vodévřu,“ uslyšeli Mírův hlas. „Já sem vás dóle slyšel, tak jsem rači vyběh nahóru.“
„Máte u nás oba frťana,“ sliboval radující se Kryštof. Ve výtahu se už uklidnili a čekali, co se bude dít. Trvalo chvilku a dveře nad jejich hlavami se otevřely.
„Musíte vylízt, já vám pomůžu,“ ujal se záchranných prací Mirek a podal vkleče dolů ruku.
„Nejdřív holky,“ rozkázal Kryštof.
Blanka se chytila Mirkovy ruky jako první. Ludvík ji vysadil za zadek a Blanka byla venku. Také Kristýna vylezla, vysoukal se i Ludva. Když začal lézt Kryštof, výtah se dal do pohybu. Naštěstí zastavil v patře a Kryštof mohl normálně vystoupit. Okolo výtahu stáli oba Žigové i malý Erik a v uctivé vzdálenosti nakukovala poněkud prostoduchá Denisa se sádrou. Hospodková hlídala v otevřených dveřích svého bytu.
„Vidíte,“ komentovala celou záležitost, „ten výtah by měli pořádně spravit. Furt nejezdí.“
Blanka se ostře zadívala na Ludvíka a ten uhnul očima.
„Tak jdeme,“ rozkázal Kryštof. Před dveřmi svého bytu vytáhl klíče. „ A žádné ulejvání, pane kolego,“ obrátil se na společníka. „Dámy hezky přenést!“ Obrátil se na Žigy, kteří cupitali poslušně za nimi. „My jsme se dnes totiž oba ženili a jen díky vám jsme nemuseli trávit svatební noc ve výtahu!“
„Jé, tak my vam blahopřéjeme,“ rozzářil se starý, chytil Kryštofa za pravici a mocně mu jí potřásl. „Vam taky, pane.“ Mirek se přidal a přistrčil Erika do popředí. „Nó néstyď se, řekni taky blahopřeju!“
Erik něco zamumlal a koukal do země. Kryštof se zasmál, pohladil Erika po černých, tvrdých vlasech a odemkl. Chytil Kristýnu a přenesl ji přes práh a Ludva ho hned napodobil. Žigové radostně zatleskali a Kryštof řekl: „My se teď upravíme a pozveme vás na toho frťana. Vydržte chvilku,“ a s omluvným úsměvem zavřel dveře. Ještě zaslechl, jak se výtah znovu rozjel…
„Tomu starýmu cikánovi to moc nejelo,“ vyjádřil Ludvík starost o staršího Žigu, který vypil jen půl odlivky koňaku.
„Je nemocný, postěžoval si minule, že má vysoký tlak, cukrovku a v noze trombózu. Tak se nediv!“ omlouval ho Kryštof.
„Zato mladej, ten zdraví nezapřel. A flaška koňaku je ve pryč,“ zalitoval Ludva a nacpal si plnou pusu bramborového salátu.
„Buď rád, že nás vytáh z toho liftu. Už jsem měla pupínky,“ zastala se mladého Roma Blanka. „ Kvůli tvý blbosti zůstaneme o svatební den čučet ve výtahu,“ prohlásila s despektem směrem ke svému muži. „Vy mně to nebudete věřit, ale já jsem opravdu potřebovala čůrat a jak se znám, musela bych za chvíli i na velkou.“
„Konec dobrý, všechno dobré,“ uzavřel výtahovou debatu Ludva a přidal si další porci salátu.
