Hergot

Pochopila jsem, že se minulostí nemá žít, budoucnost, že nevymyslím, a že je opravdu dobré žít „tady a teď.“ Jo, lehce se to píše, hůře a velmi dlouho jsem se k tomu závěru dostávala a naštěstí jsem pochopila.  Ovšem to by nesmělo fungovat podvědomí a šílené sny.

Je sobota ráno, tedy poledne, konečně jsem se pořádně vyspala. Už tři dny nejím, bolí mě v krku tak, že nemůžu polknout. Dolní ret mám opuchlý a klidně bych si mohla dát tmavý make-up a mohla bych tvrdit, že jsem se narodila v Ghaně.

Předešlý den jsem mluvila dvě hodiny do telefonu, nebylo mi vůbec dobře. Jenomže ta paní, kterou jsem vůbec neznala, byla v problémech, cítila jsem je přes monitor, dívala jsem se na její tvář a oči plné strachu. Napsala jsem jí, že mi může zavolat.

Z posledních sil jsem se jí snažila, aniž bych si vyslechla příčiny jejich fobií a strachů hned na začátku hovoru sdělit, že jí těch fobií zbavím, když udělá to, co jsem vymyslela. Chvíli jsem mluvila i o svém strachu, jak jsem ho zbavila já. Chudák paní na druhé straně a daleko ode mě se nedostávala ke slovu. Jmenuje se Jana.

„Tak a uděláme to teď,“ rozhodla jsem, abych jí pomohla a sobě také. Bylo mi opravdu zle.

„Najdi si místo v mozku, až ho budeš mít, tak mi řekni,“ stroze jsem sdělila.

„Mám ho,“ odpověděla během minuty Jana.

„Fajn, tak a teď tam vložíme správná slova,“ řekla jsem tak důrazně, jak nejvíce jsem to uměla.

„Jo, ale to je autosugesce,“ slyším Janu.

„Není. Je to moje metoda, ke které jsem docházela spousty let, která pomohla tak příšerným diagnózám a příběhům, že to tedy není autosugesce. Je to práce s mozkem.“

Byla jsem razantní a nemínila jsem vyprávět, jak dlouhá cesta vedla k této mojí metodě. Nemělo to význam, nechtělo se mi.

Vysvětlila jsem jí, jak to funguje, jak s tou metodou musí pracovat a nechala jsem jí vyprávět její příběh. Byl dlouhý, ve skutečnosti byl tak dlouhý, že se jednalo o půlku jejího života. Cítila se ukřivděna, cítila se obětí svých rodičů, cítila všechna příkoří světa. Její mozek už neměl tu sílu, aby jí ukázal i jiné cesty. O tom jsem pomlčela, protože na druhé straně byla hladová Jana po informacích, hladová po pomoci. Chápala jsem jí i celou problematiku, ale můj stav se zhoršoval.

Někdy ve dvě hodiny po půlnoci jsem usnula. Šla jsem si vzít prášek na bolest a modlila jsem se, abych ho spolkla. Podařilo se a já se nedusila.

Otevřela jsem oči. Podívala jsem se na mobil. Bylo něco po osmé.

„Spi a nevstávej,“ rozkazoval mi mozek.

Poslechla jsem ho a znovu jsem oči zavřela v naději, že možná usnu. Stalo se. Druhé probuzení bylo děsivé. Měla jsem tak živý sen z minulosti o jednom tyranovi, že jsem se nemohla z toho snu probrat. Byl to polospánek, byl to hluboký spánek? Nevím, byl to strašně živý sen.

Těžce jsem dýchala a zůstala jsem s otevřenýma očima ležet na posteli a měla jsem chuť vytočit číslo tyrana, abych mu řekla, ať mi dá pokoj, že je to spousty let, že mu nikdy nebudu patřit, nikdy jsem mu ani nepatřila.

Vzpomněla jsem si na Janu a její příběhy o dvou psychopatech, za které se provdala.

„Aha, tak se mi čistilo podvědomí,“ řekla jsem nahlas stropu nad postelí.

P. S.

Mozek je věc neprobádaná, podvědomí je záhadou pro mnohé vědce. O nevědomí nic nevíme. Ovšem o svém životě víme a tak jsem díky Janě zjistila, že budu na lidi přísnější, tak jako jsem na sebe. Budu na ně řvát, že mají mozek, ať ho probudí, ať je jím třeba špatně, že já tedy se za ně čistit ve snech nebudu.