Katerina Kaltsogianni a její zamyšlení - Já to pochopila u moře
www.inadhled.cz Přísloví říká, že „svůj charakter pochopíme, když ho poměřujeme s charakterem ostatních lidí a v souvislosti s ním“. To řekli, napsali, vytesali nebo vymysleli staří Řekové. Hodně se nad tím zamýšlím, no tak fajn, tak moc ne, protože já jsem svůj charakter pochopila naprosto jinak.
Jak mám porovnávat můj charakter s vrahem či nymfomankou? Nebo jak ho mám porovnávat s afgánskou ženou, která nosí burku a vystrčení nohy z hábitů je pro ni téměř striptýz?
Jak někdo může porovnávat svůj charakter s mým, když je duben a já přijedu do Řecka, dojedu do Veliky, vytáhnu kufr, letím do ložnice a vytáhnu ze skříně plavky. Sednu na kolo, ručník kolem krku, a vjedu na pláž. Řekové se opalují u sklenice tsipoura, protože ještě v této době hltají sluníčko, potřebují ho. Jenomže na rozdíl ode mě mají na sobě péřové bundy a šály. A protože byli zvyklí na to, že Velika bývala touhle dobou už plná postižených dětí, nejspíš si myslí, že už asi přijel první turnus. Jenomže já jsem sama a lezu do moře.
Namočím palec, slunce mě obejme a já to prostě nevydržím. Skočím a už vím, že mi zamrzne mozek, ztuhnou všechny svaly a já se budu snažit uplavat alespoň tři tempa, Řekové si pomyslí, že jdu páchat sebevraždu, a budou chtít mě zachránit. Pravda je taková, že mě chtějí zachránit ti, kteří mě neznají. Ti, co mě znají, mávnou rukou a pak mávají na pozdrav a křičí, ať jdu k nim ke stolu. I to udělám a sedím mezi péřovými bundami s mokrými plavkami a jsem v pohodě.
Takže podle přísloví bych si měla dát alespoň na plavky péřovou bundu a nabalení Řekové by se mohli svléknout do trička. To je však pouze hypotetická úvaha. Fakt je ten, že moje skákání do ledového moře při prvním jarním slunci mi odkrylo konečně můj charakter.
Měla jsem se poznat dřív, měla jsem vědět, že jsem taková a jiná nebudu, a že na mě neplatí nic a nikdo. Měla jsem prostě u toho moře sedět několik let, abych přišla dříve na to, proč mi lidé nerozumí a proč já tomu nerozumím, proč ti lidé mi nerozumí.
Samozřejmě, jak mohou? Jsem narozena ve znamení ryb a v moři jich plave tolik moc. Od žraloků počínaje přes milé delfíny a malé jedovaté ryby s červenou korunkou až po velryby i sardinky. Plavou si, jak chtějí a kam je napadne. A mají svůj řád. Tak jako si plavou moje myšlenky, které mají také svůj řád.
Dívala jsem se na moře a po hladině skákala hejna malých rybiček, v dálce si hráli delfíni. Ano, tady mi to došlo, kdo a jaká jsem. Zůstala jsem u moře do západu slunce a cítila jsem velkou úlevu a hřejivé teplo v nitru, tam, kde je srdce, tam, kde tomu říkáme „nitro“. Pochopila jsem svoji povahu a začala jsem věřit dokonce, že na těch horoskopech něco bude. Jsem prostě ryba a patřím tam, kde si mohu plavat, skákat, hrát si a bojovat o to, aby mě nesežrala nějaká mořská masožravá potvora. To by bylo v pohodě, vyhýbat se jenom masožravým mořským potvorám. Pocítila jsem takovou úlevu, že jsem nemohla odejít.
Smiřovala jsem se svým charakterem a hloubala jsem, proč mi to nedošlo dávno, proč jsem musela udělat tolik skoků do studeného moře a tolik skoků v mém životě? Asi jsem trénovala na to, abych poznala svůj charakter dokonale a přestala se trápit tím, že chci být ještě taková a pak maková, ale jenom ne žádná těstová hmota, lidově řečeno, buchta.
Mohu tedy vřele doporučit, abyste se zamysleli nad svým znamením, zda není utvořen váš charakter tím, že stále váháte, protože jste se narodili ve znamení vah. Nebo stále dupete a chcete, aby se vás každý bál, protože jste ve znamení býka. Výborní jsou i berani, kteří vypadají hrozivě, ale jde jim jenom o ty ovečky. Ono na těch znameních něco bude. Můj syn je ve znamení štíra a to je tedy opravdu znamení nebezpečné, nikdy nevíte, jak kousne a na koho skočí, aby ho polechtal nebo otrávil.
P. S. Mám regulérně zmrzlý mozek.
