Katerina Kaltsogianni a její zamyšlení - NECHCI NIKOHO MILOVAT
Fejsbůk je super. Lidi se tam vyjadřují k politice, erotice, k manželce, manželovi, ke zvířátkům, fotí čakry a dokonce i aury. Někteří fotí i lidi a někteří jídla, čímž mě vždy naštvou, protože dostanu hlad, někteří kytičky, v pořádku, to mi nevadí, ale někteří si dají růžovou mikinu a řvou na všechny svoje fejsbůkové přítelkyně: „nikdy nechci nikoho milovat. Konec, prostě nikdy.“
No to je co? A on tomu věří. Tak já se snažím psát, co je to zákon přitažlivosti, chci tam napsat, že se nemá psát zápor ne, tj. nechci, má to napsat chci milovat jen sám sebe, to je další fenomén. Nějak jsem to v mládí nezaznamenala, že se mám podívat do zrcadla, pozdravit se a řvát na sebe, jak moc se miluji. A najednou mi to tady někdo píše tak, že MŮJ ŽIVOT JE JENOM MŮJ. No tak to já vím, protože můj život bych nikomu nedala, ale proč to mám takto propagovat?
Dneska to zmatlám všechno dohromady, protože mě ten fejsbůk začíná rozčilovat, resp. jeho pisatelé. Jsou ukrytí za pejsky, úplně mě dohání k šílenství jedna čivava s kapucí, jsou ukrytí za auty, za aurami, za vším možný, jen se rozčilujeme, kdo nám to píše. Víme co? Houby. Tedy ty bych si dala. Jé, já bych si dala smaženici.
A pak mi několik lidí napíše, že jsem moc otevřená, upřímná, někdo mi napíše, co mi muži udělali, když hodím článek. Co by mi udělali? Nic, jenom si tak píšu, trénuji si prsty, ono psát knihu není vůbec legrační, takže toto je odpočinková záležitost. Ale koho to zajímá? Nikoho.
Co bychom ještě probrali. Jo jasně, chat. Ten je úžasný. Někdy dostanu fotku s trenýrkami, někdy bez, ale když je to bez a je to ok, tak rychle zavřu oči, říkám si, fajn, ten chlapík na to má, ale vím já, jestli je to jeho fotka nebo ne? Ty trenýrky mě totálně ničí a já ty lidičky blokuji.
No a to poslední, co napíšu je, že světová krize dala mužům šanci se zaměstnat jako milenec u starší či vyzrálé ženy. Takže mám na chatu, jak se jim líbím atd. No a teď nevím, zda bych byla obviněna z pedofilie nebo oni z gerentofilie.
P. S.
Stejně je to jedno, protože všichni komunikují virtuálně se skypem. To je život, fakt, já bych se picla. Vždyť se s tím monitorem nepomazlí, můžou ho líbat, to ano, ale jinak – hrůza. Zlatý středověk.
