Katerina Kaltsogianni a její zamyšlení - SMRT prostě bolí
A bolí o to více, když se jedná o dítě. Žila jsem 20 let vedle matek, které měly děti po onkologických operacích, které měly vozíčkáře s žádnou vizí do budoucnosti. Byla to moje práce, ze které se stalo poslání. Realizovala jsem ozdravné pobyty k moři, ale Mořský koník, největší tunel VZP, všechny tyto pobyty zkazil. Nejen on, ale hlavně politici. A tak se zamýšlím, že jsme našim dětem ukradli budoucnost, dealeři drog mají žně. Zamýšlím se, jak je hrozné se vyrovnat se smrtí milované osoby.
Přemýšlím, jak v Řecku díky víře berou smrt jako narození, berou ji, že k životu patří, ale ctí mrtvého různými církevními rituály. Přesto jsou některé věci nepochopitelné. Viděla jsem a zažila jsem toho hodně, klepaly se mi z těch příběhů ruce, ale naučilo mě to ještě více pomáhat těm matkám, někdy i otcům. Naučilo mě to, že si máme vážit každé chvíle a být s našimi rodiči či dětmi.
K této úvaze mě donutilo dnešní čtení matky, která pláče nad smrtí svojí pětileté dcery. Šílené, nepochopitelné, hrozné, nesdělitelné, i když smrt patří k životu jako zrození.
Většina matek, které mají postižené děti, tzv. vozíčkáře, jsou rozvedené. Muži takové situace neunášejí. Ale jsou i tací otcové, kteří setrvají a o dítě se pečlivě starají.
A jak tak pracuji, hovoří, setkávám se s lidmi, tak nestačím vůbec vstřebávat skutečnosti, že někomu umřely dvě děti, že někdo má dvě děti těžce nemocné, že ten člověk nemá ke komu jít, protože už utratil všechny peníze za léčitele, za rodinné konstalace, za kineziologii, za pseudopsychology, za skutečné psychology a za psychiatry, kteří mají na jednoho pacienta 12 minut.
Ano vím, je masopust, ale smrt datum neřeší, ani zrození neřeší datum, která se dá trochu ošálit, tady ano.
Cítím tlak jít do ulic a řvát nechte válek, protože staří i mladí umírají každý den. Nechte je žít, proč je střílíte?
P. S.
Ano, chtěla jsem dát vtipnou povídku o jednom masopustním dni v Řecku, až mě přejde smutek, tak ji napíši, teď nemůžu.
Katerina Kaltsogianni
