Právě se nacházíte:

Katerina Kaltsogianni a její zamyšlení - UMĚLECKÁ DUŠE BOLÍ, aneb uchlastej se

15. 03 2015

Včera jsem byla v takové chatařské hospodě u Berounky. Jeden známý tam pořádal první ročník hudebního shledání, festivalu, prostě akce, kde se setkalo pár skvělých kytaristů a každý měl něco zazpívat. Jak jinak, musela jsem se tam dostat autem, takže o pití alkoholu ani úvaha. Ale pravda je taková, že já nepiji, prostě nepotřebuji alkohol, abych se bavila, což jsem dokázala i tím, že jsem těm klasickým českým muzikantům zatančila nejtěžší řecký výrazový tanec zimbekiko. Tančila jsem s úsměvem a do toho jsem zpívala řeckou píseň. To vše v Lipenci u Prahy. Místo moře tekla pod hospodou Berounka.

Fajn, jsem exibicionistka pro někoho, pro mě je tanec prostě něčím, co k životu potřebuji. Řecké tance navíc miluji, takže jsem byla vlastně vděčna za to, že zatančím. A ještě jsem byla vděčna i za to, že jsem dlouho nebyla v chatařské osadě s chatařskou hospodou, kde se sešli kromě pozvaných i místní. Organizátor pil pivo, sem tam do toho vložil i panáka na ex. A pak s několika lidmi dělal rozhovor. Jedna z otázek byla, zda mají trému, když vystupují na pódii. Všichni se vyjádřili, že vlastně ano, někdo řekl, že je to i pokora. Celou dobu jsem jako pravá spisovatelka pozorovala reakce lidí a celkovou atmosféru. Ta byla velmi pozitivní. Reakce také, ale muzikanti pili jak o život. Nechápala jsem to, protože tolik kumulace potřeby se zbavit trémy či hodně se napít jsem prostě dlouho neviděla. Nechodím na ta správná místa.

Snažila jsem se vžít do toho, proč umělci pijí nebo hulí trávu, snažila jsem se pochopit tu jejich vnitřní potřebu. Chápala jsem jediné, že si dodávají odvahu, aby jim naskočil nový text, nová píseň. Jenomže já mám tu potřebu stejnou. Když na mě múza nesedí, tak jsem v koncích a nenapíšu do knihy nic. Pak zevluji na fb nebo prostě ulítávám do jiné činnosti. A když si ta múza na mě sedne a já musím, prostě musím, psát, tak jsem totálně bledá z toho, jak v tom příběhu musím být.

Všichni se opili, všichni i zpívali tak trochu o pití, ale hlavně o lásce, někdo i o smrti. Když zpívali, tak na nich nic nebylo poznat, přesto, že došli k mikrofónům klátivou chůzí. V duchu jsem jim prominula, že se díky lásce k umění propracovali k větší lásce - k chlastání. Jo, jo, k chlastání, protože to množství, co pili, jak rychle do sebe házeli panáky, které zapíjeli pivem jim nemůže dodat nápad, píseň, text. Nemůže, protože si z trémy udělali závislosti na ohromném množství alkoholu, který je nenastartuje na další tvorbu, ale tutově je nastartuje k tomu, že tu trému v danou chvíli přepijí.

Prostě a jednoduše umělecká duše bolí, fakt a opravdově bolí, tam za hrudní kostí. Ona se chvěje, ona má takovou potřebu sebevyjádření a uskutečnění snu, že kdo nepije alkohol, nehulí trávu, tak se uvnitř chvěje. A pak se dívám syrově, protože nemám tu duši a mozek vůbec ovlivněný.

P. S.

Moje nechuť k alkoholu či ke drogám je někdy šílená, možná jenom těžká, protože pozoruji a pozoruji narvaná vitamíny z teplého džusu. Možná bych si to pivo, víno nebo frťana někdy měla dát.

Katerina Kaltsogianni