Katerina Kaltsogianni a její zamyšlení - Ženy, aneb to byla masáž
Dívám se na ni, jak mi tady brečí, že byla na několika liposukcích, na plastice očí, jedla prášky na hubnutí. Celá se třese a je jí zle. Neví, koho má milovat víc, jak se sblížit s manželem, neví, čí je, protože prášky na zhubnutí zabraly a vyvolaly depresi.
Sedím naproti ní a jsem v noční košili. Ona nevnímá, že jsem se ještě nepřevlékla, nevnímá, že ji mám předat novou práci. Pláče a mluví. A já si v duchu říkám, jak je možné, že se mi přijdou vždycky zhroutit, když nevím, kde mi hlava stojí. Jak je možné, že se mi začnou svěřovat. Mám chuť si vzít zrcátko a podívat se, zda nemám na čela napsáno „samaritánka.“
Poslouchám ji napůl ucha a totálně vyčerpaná se přistihnu, že se usmívám. Hlavou mi prochází příběhy všech mých známých, které se tolik snažily a tolik trpěly a tolik vydaly peněz za svoji krásu, která nebyla vidět. Pak přemýšlím nad tím, že asi těžko někomu vysvětlím, že krása ženy je v její duši a v jejím přístupu k životu samotnému, ke kterému patří erotika. Zamyslím se i nad tím, kdy jsem k tomu došla, kdy jsem skutečně věděla, že jsem jaká jsem, že s tím nemůžu nic udělat, že se nebudu kvůli nikomu měnit. Nebyl důvod, kromě nějaké špíčku na břiše nebo touze vypadat úžasně, ale to je normální. Dokonce to je povinnost ženy. Tu jsem měla zakódovanou.
Vstává, ukazuje mi svoje vysáté břicho a stehna a zpevněná ňadra. Dívám se na ni, ale vnímám její obličej. Je jí čtyřicet let, ale vypadá na šedesát. Je jí čím dál tím hůře a já jsem, čím dál tím více unavená. Co s tím. Beru ji za ruku a jdu s ní na zahradu, kde lítají tři slepice a jeden kohout, který je krásný a je to gentleman. Slepice se kolem něho rojí a dvě nemají rády tu, které říkáme Božka.
Ona stále mluví a tečou ji slzy. Já jsem stále zticha a pořád se ptám, proč ty ženy, ale i muži, za mnou chodí. To zrcátko, abych se podívala, co mám na čele napsané stále nemám. Mám na zahradě slepice, které mi najednou ukážou cestu. Tři slepice a jeden kohout nemají páru o tom, jaké měly dětství. Je to zakrslé plemeno a nesou malá vajíčka. Jsou spokojené a zobají. Nemají ani páru o tom, že jsou tři a že jeden muž tady v té zemi nemůže mít kolem sebe tři ženy, které za ním mohou současně běhat, že ten muž není kohout, který si může skočit na jakoukoliv slepici.
Je mi zima a na noční košili jsem si hodila parádní župánek. Ona pláče a já stále nemám sílu, hlavně na ni nemám náladu. Tak jak já to udělám? Asi se jí zeptám. Konečně promluvím.
„Měla jsi šťastné dětství?“ čekám na odpověď.
„Úžasné, nejlepší...“ odpoví mi plačící.
„Máš štěstí, že máš děti?“
„Ano, to mám,“ odpoví a slzy osychají.
„Jsi milována a miluješ?“
„No, to ano, vlastně hodně, jo, jsem moc zamilovaná a ten jeden mě moc miluje,“ přemýšlivě odpoví.
„Jsi zdravá?“
„Jo, až na to,že ji mi smutno, že mě bolí myšlenky?“
„Bolí tě duše,“ upřesňuji její odpověď.
„Uvědomuješ si, jaké máš štěstí?“ zasáhnu poslední otázkou.
„Jo, no, určitě, jasně, já mám velké štěstí,“ odpoví a usmívá se.
„Tak to je fajn a to si napiš na dlaň, kamkoliv, čti si to, připomínej si to, protože na to zapomeneš kvůli tomu, že řešíš neskutečné blbosti,“ dávám jedinou radu.
Odchází a já šlapu do druhého poschodí, zavřu oči a únavou nemůžu usnout. Čekám, že mě přijde večer namasírovat. Cinke sms, že děkuje, že je jí výborně, že na mě nemá čas.
P. S.
A já jsem moc ráda, že někdy na mě někdo zapomene, že mě nikdo nemasíruje ani tělo, ani hlavu, ani duši.
