Kde na to všichni berou?

  Všechna tato místa jsou spojena buď s ukončeným průmyslem nebo s dopravou. V době, kdy se ubrala pracovní místa ve vyloženě produktivním odvětví, se ve stejných lokalitách staví množství nových bytů, navíc na skutečně drahých pozemcích. Ceny nabízených nemovitostí připomínajících novodobé králíkárny jdou do nesmyslných výšek, přesto jsme utvrzováni v tom, že je bytů nedostatek. Možná se ptáme naivně, ale zajímalo by nás, kde na to vše lidé berou. V Praze už se skoro nic nevyrábí, všude jsou administrativní budovy a k nim maximálně obchodní a servisní společnosti. Zmizely Motorlet, ČKD, Praga a plno dalších továren, jejichž dělníci vyšli kdysi se studenty do ulic. Nejsou tam skoro žádná učňovská střediska, místo nich narostl počet škol produkujících víceméně nijak přínosné absolventy.

  Koupit si byt za 10 milionů korun asi není pro každého reálné, dům za 20 „mega“ a více asi také ne. Bohužel i nájmy jsou vcelku astronomické, privatizace se zvrhnuly a cena takto získaných bytů je často desetinásobná proti původním nabídkám. Navíc političtí podvodníci už si své vykšeftovali a nyní ty slíbené privatizace drhnou, o čemž svědčí přístup k nim například na Praze 3. Přidáme li výše poplatků za elektřinu, plyn, vodu a odpady, musíme se opět zeptat, kdo na to má? A další dotaz je, jakou logiku vidíte v tom, že se stát takto chová, přičemž příspěvky na bydlení plynoucí z jeho pokladny zpět  jdou do miliard a je třeba živit tisíce úředníků starajících se o celý ten koloběh?

  Jen pro zajímavost. V České republice žije cca 1 milion Ukrajinců. Všichni někde bydlí a často už nejen na ubytovnách, protože jde o celé rodiny. Ti většinou na různé formy podpor dosáhnou. Hodně bytů bylo v poslední době přiděleno Romům, opět ruku v ruce s dotačním způsobem nájemného. Koncentrace Ukrajinců například v Praze je vysoká. Když to dáme dohromady, za nedostatkem bytů i cenami nájmů hrazenými v plné výši především uhoněnými Čechy a Moravany, mohou přistěhovalci. Rodinných domů je momentálně na trhu dost, jen koupit si je mohou jen skutečně movití spoluobčané. Jsou li to podnikatelé (doba boomu jejich zisků je především u střední vrstvy minulostí), úspěšní  manažeři především zahraničních společností, IT pracovníci, lékaři a právníci, to netušíme, ale jejich množství se zmenšuje. Naopak narůstá počet těch, kteří se dostávají do existenční nouze a přiznejme si, že žít z ruky do úst se stává standardem.

  Všude se staví a prý by se mělo ještě více. Nejsou to továrny, pouze byty, kanceláře a sklady sloužící jako překladiště nadnárodních společností. Venkov zatím ještě žije vlastním životem, ale známe plány WEF a Evropské komise, takže i na něm bude brzy mnohem hůře, pokud se nevzepřeme. Města jsou už déle pouze konzumní, nikoli cokoliv užitečného produkující zónou. Zisky vyvádí obchodní společnosti mimo republiku, výroba se roky také přesunuje mimo ni, navíc už vlastně nemá téměř kdo pořádně pracovat, vynecháme li Ukrajince. 35 let od tzv. Sametové revoluce stačilo na totální rozklad společnosti, potlačení šikovnosti národa, snížení úrovně vzdělání a v bytové otázce jsme se vrátili do doby, kdy se „vyplácí“ spojovat rodiny, aby bylo možno „utáhnout“ náklady na bydlení a život. Nebo se opět žije v malých prostorech za nekřesťanské peníze. Možná jste na tom skvěle a tyto problémy neřešíte, ale kolik takových lidí je? Nebo se ptáme špatně? Jak dlouho to ještě vydržíte, když to pravé utahování šroubů teprve přijde?

Jindřich Kulhavý