Když je naděje nebezpečná

  V osobním životu je snaha zlepšit cosi, co se nepovedlo, naprosto logickým postupem, který probouzí naši aktivitu. Ne vždy vede naplňování falešných nadějí k našemu pokroku, především v oblasti financí se člověk může dostat za hranici zvládnutelného, z čehož vzniká riziko gamblerství, krádeží a následně i trestu v různých podobách. Plno lidí se naučilo doufat v to, že tentokrát to vyjde. Prostě musí. Opak bývá pravdou.  V oblasti vztahů je to podobné. Naděje v lepší zítřky je v každém z nás a žene nás dopředu i v partnerství, dokáže často držet pohromadě dva lidi, kteří už dávno měli jít svou cestou a protahuje tak agónii, kterou prožívají oba dva. Podobné zklamání z nenaplněných snů a představ může potkat i nadějného studenta, sportovce, podnikatele. Pouze talent pro cokoliv nestačí, nepřidá li se pokora a vlastní úsilí. Být nadějným zní velmi libě, bohužel není li tento pocit založen na skutečném základu, výsledek je tristní a smutný. I naděje musí vycházet z reality.

  Ve společenském prostředí jsou důsledky nenaplnění nadějí ještě horší. Stav naší společnosti je katastrofální, a pokud se někomu zdála doba komunismu tou nejhorší, která nás mohla potkat, je pravděpodobně šokován. Pojďme si nejdříve porovnat dobu před cca 30 roky a nyní.

  Blížící se konec komunistické éry nám přinesl následující. Žili jsme tak, že nám sehnání mandarinek a banánů dělalo velkou radost, podobně i známost s řezníkem dokázala obohatit náš stůl o svíčkovou a vepřové ocásky obalené ještě masem. Barevná televize znamenala pro své majitele posun o třídu více a mrazící pult bylo vybavení domácnosti hraničící s luxusem. Zahraniční dovolená byla většinou cesta do NDR na Rujánu, či někam k Černému moři, jen šťastní a vyvolení viděli Středozemní moře zblízka, samozřejmě v Jugoslávii. Všichni povinně pracovali, tedy i Romové, za přibližně stejný peníz, víkendy se trávily na chatách a chalupách. Všude přítomná propaganda nám říkala, jak se máme dobře a plány se plnily na 105%. Neviditelné, ale dobře vnímané nitky STB určovaly, kdo je v pořádku a koho je třeba si hlídat. Elity pak byly jak mezi funkcionáři KSČ, tak i mezi tzv. disidenty. Existovali jsme v područí Sovětského svazu a měli v této situaci na stejné úrovni pár států sdružených v RVHP. Bezpečnost nám zajišťovala Varšavská smlouva. Přesto vše většina Čechů a Slováků byla pyšná na své vlastenectví a slyšet československou hymnu byla radost. Třeba při porážce Sovětů v hokeji. Fungovalo školství. Byl dostatek jeslí, školek a ve školách se dbalo na historii a úspěchy našich předků.

  Po třiceti létech máme přeplněné obchody zbožím různé kvality, není problém koupit cokoliv. Společnost je rozvrstvena, elity se množstevně zmenšily, ale o to více vystoupily z řady, naopak těch, kteří se pracně protloukají životem je tak nějak více. Poznáváme nezaměstnanost, i když u nás zatím v omezené míře a záležící na ochotě pracovat. Sociální systém ztratil na své vyváženosti, živí obrovské množství nepřizpůsobivých spoluobčanů. Spravedlnost v této oblasti neexistuje, schopní jsou státním aparátem nuceni být ,,solidární‘‘ s těmi, kterým se prostě pracovat nechce. Cestujeme po celém světě, chalupaření je na ústupu již mnoho let. Místo toho podnikáme, pracujeme i o víkendech, odměnou za to jsou vlastní byty, domy a automobilový park srovnatelný se západními standardy. Policejní aparát a hrozba  možného sledování se vrátily na původní úroveň, je snadné dopustit se porušení zákonů podobného tomu rozkrádání socialistického majetku. EET je jedním z mnoha nástrojů pro kontrolu obyvatelstva, všude se vše sleduje kamerami, odposlouchává se. Obavy a strach se šíří společností. Školství se z části stalo obchodem, to se týká především předškolní výchovy a vysokých škol, kvalita výuky je velmi rozdílná a poplatná potřebám světových elit. Také propaganda je zpět v plné síle, neziskový sektor je ještě více komunističtější, nebezpečnější a agresivnější, než byli samotní členové ÚV KSČ. A jejich následovníci patří k tomu realističtějšímu, co naše politické spektrum nabízí. To zní hrozně, bohužel. Nad vším bdí Evropská unie s šílenci v čele.

  Lid si toto vše uvědomuje a snaží se o nápravu. Jestliže postavení Havla do čela země byl skutečný omyl vycházející z představ o značném utrpení disidentů, další směřování státu pod vlivem nekritického obdivu všeho amerického a německého má katastrofální následky, pak to vše se dělo pod jménem naděje v lepší budoucnost. Následné období se stalo rájem pro ty, kteří zplundrovali vše to, co tu zůstalo pozitivní. Československo se rozdělilo, oba jeho pohrobci se zadlužili, nově vzniklá šlechta z disidentských rodin, převlečených členů STB a generace politiků vládne tak, že zájem státu je až na pozicích za vlastním vlivem a obohacením se. Každé další volby mají tedy přinést naplnění naděje v zlepšení situace. Nic takového nepřichází. Jen to vrhlo na politickou scénu dobrodruhy typu Víta Bárty a nyní Andreje Babiše. Kmotři vstoupili definitivně přímo do vlád. Chobotnice prorostly o kus dále, spleť chapadel je natolik nepřehledná, že nás ani nepřekvapují další odhalené spojitosti..

  Opět se nyní po letech zaplnil Václavák. Situace využívají všichni, kdo se chtějí zviditelnit. Demonstrace proti Andreji Babišovi se snaží mnozí přetavit ve svůj prospěch a Miloš Zeman jim z důvodu vlastních potřeb nahrává. Možnosti se chopili ale také propagátoři islamizace a migrace, původní záměr odstranit Babiše se díky zatvrzelosti Zemana stal nebezpečně kontraproduktivním a různí Halíci, Horáčkové a jim podobní jsou opět slyšet. Nenechme zlikvidovat naději a neudělejme další chybu. Jistě, Babiš musí nejen jednoznačně skončit, měl by být i vyšetřován a poté i potrestán, posunul hranice zla o kus dále. Miloš Zeman ve své stařecké tvrdohlavosti a ekonomické pragmatičnosti přehlíží zločinost jednání Andreje Babiše. Je tedy třeba velmi obezřetně hlídat to, aby na jeho místo nevnikli další škodiči, kteří stojí přichystaní v řadě. Věřte tomu, že jich je opravdu mnoho. Třesou se na moc, mají své šílené vize.  A škody jimi způsobené by byly opravdu nevratné. Ne naděje, ale opatrnost, obezřetnost a poučení z nedávné historie nechť vedou naše kroky myšlenky a skutky.

J3.K