Kniha osudů
www.inadhled.cz Často se nám v životě stává, přihodí li se nám něco nepříjemného, přijde na řadu otázka, proč zrovna nám?, případně je nám smutno, když nás opustí navždy někdo, kdo byl považován za vynikajícího člověka, zatímco jiný mizera přežije vše.
Arabové mají pro tyto situace výraz-měl to v kismetu, tedy v knize osudů. Asi všichni tušíme, že takovéto dílko ve skutečnosti neexistuje, nicméně pravdou je, že i já ateista mám občas pocit, že každý je k něčemu předurčený, nebo snad má před sebou určitou linku, po které jde a není mu dopřáno z ní jen tak odejít.
Naštěstí je to jen pocit, protože si plně uvědomuji a můj život mne i o tom přesvědčuje, že každý z nás je pánem svého já a jen na nás záleží, kam povedou naše kroky. Ono totiž prostředí, ve kterém žijeme, k němu soubor našich vlastností, schopností a genetická výbava, to vše napovídá o našem budoucím bytí a dá se z toho předpovídat, jakým způsobem s životem naložíme. A je li ten směr z důvodů před okamžikem uvedených špatný, pořád ještě se dá změnit pílí a talentem, vůlí a bojovností. Moderní technologie, rozvinuté lékařství a humanistický přístup dokáží často udržet při životě děti narozené s různými poškozeními. V tomto případu často proti osudu jdeme a je to pochopitelné s pohledu lásky k bližnímu svému, ač je to většinou velmi kontraproduktivní a příroda by to řešila jinak a po svém. Obdivuji rodiče i jejich potomky, kteří se postavili k vzniklému problému čelem a právě oni nám ukazují, jak bychom se měli i my bránit rezignaci tam, kde si myslíme, že si s námi osud zahrává.
Můžeme si uvědomit, že vše špatné vede k něčemu dobrému, nebo aspoň jinému. A často nám i při pohledu na problémy ostatních může dojít, jakými nicotnostmi se zabývá naše mysl a jak priorita jednoho může být jen snem druhého, reálný svět je pro některého nedostupný, zatím co jiný ho má otevřený. Není to ale psáno v knize osudů. Je to uloženo v naší mysli a pokud jsou snad věci, se kterými nehneme, události, které přijdou a ovlivní náš život, jsou tu proto, že jsme možná něco podcenili, možná nedomysleli, či jsme snad nepočítali s reálnou možností změny.
V dnešním přetechnizovaném světě nám hrozí nebezpečí denně, k tomu neumíme vyléčit plno chorob, jsme pod tlakem v zaměstnání, doma, všude. Rizika tu tedy jsou, ale přiznejme si, že ještě před relativním nedávnem lidé umírali 35ti létech jako staří a jen tehdy, pokud měli to štěstí, že nebyli uloveni nebo zabiti. Ne osud, ale my sami jsme strůjcem štěstí svého. Tak se nevymlouvejme. A buďme rádi za každý den, který tu můžeme prožít.
J3.K
