Nemusíte být ekonom, přesto, když se zamyslíte….

   Žít na dluh je sice po omezenou dobu možné, ale v zásadě to potírá smysl samotného podnikání. Stát má navíc zodpovědnost za své občany a rizika spojená se zadlužováním jsou příliš vysoká. I proto je vyrovnaný rozpočet přinejmenším nutným zlem, měl by totiž být přebytkovým. Zvláště v době, kdy ekonomika jede. Její momentální zpomalování je předobrazem blížící se krize, kterou překonat bez zásob bude velmi bolestivé. Samozřejmě ne pro stát, protože ten fyzicky nic pociťovat nemůže, jde jen o imaginární osobu, ale pro každého jeho občana. O tom, že momentální vládci zemí jsou většinou špatní hospodáři svědčí zadluženost jednotlivých zemí. Zatímco astronomické zadlužení USA je jedním z faktorů zajišťujících vyšší životní úroveň Američanů, jejich ekonomika natolik ovlivňuje dění ve světě, že další zvyšování jejich dluhů má zákonitě dopad na celý svět. Rotačky tisknou další bezcenné dolary a jejich množství už zdaleka neodpovídá tomu, co jsou Američané schopni vyprodukovat. Rusko místo toho své dluhy splatilo, to i za cenu jistého upozadnění rozvoje hospodářství a teprve nyní se začíná rozhlížet po schopných partnerech. Částečně je nachází v ekonomicky i technologicky silné Číně, což burcuje americkou vládu i veřejnost k ostražitosti. I Donald Trump již pochopil, že je třeba začít šetřit a války všude po světě úsporám moc nepomáhají. V makroekonomice vše souvisí se vším.

  Stát je díky daňovým zákonům v podstatě imaginární zloděj a hospodář, za jeho mocí však musíme vždy hledat jen konkrétní lidi. Pokud spravujete vlastní majetek, snažíte se být v plusu. Přechodné období, kdy tomu tak není, pro Vás znamená stres. Zadlužit se kvůli pořízení vlastního bydlení má svou logiku. Menší už to samé pro ukojení chtíče. Lepší auto, dovolená, dárky k Vánocům, to vše je špatným důvodem k návštěvě banky a vzetí si půjčky. Dluhová past poté číhá všude. A protože jde o byznys, lákadel přibývá. Chová li se však stejně stát, jde do celospolečenskou tragédii. Opět je třeba si říct, že peníze získané výběrem daní jsou jen jednou z položek, které jsou na straně příjmu. Bohužel tou nejčastěji zneužívanou. Politici po tzv. Sametové revoluci rozprodali, co mohli. Je to, jako byste vlastnili deset bytů a prodali je s vidinou momentálního zisku. Navíc v době, kdy byla jejich cena nízká. Po revoluci byl přebytek nabídek a chytří a informovaní lidé nakupovali ve velkém, navíc často na úvěry, které jim poskytnul stát a nikdy nebyly splacené. Místo toho jste si ty nemovitosti měli nechat a dlouhodobě je pronajímat, případně je spravovat a prodat ve chvíli, kdy by jejich cena stoupnula. Navíc je třeba si uvědomit, že v devadesátých létech minulého století byla nabídka díky změnám obrovská, podobně prošustrovaly státní majetek vlády i v dalších postsocialistických zemích.

  Dostali jsme se tedy do situace, kdy dnešní multimiliardáři vznikli z určité skupiny navázané na naivní a nenasytné politiky. Ti vzešli z proslulých kotelen a doteď se nám snaží kázat morálku. Sami na tom vydělali, postupně se z politiky stáhli na teplá místa, stačili však ještě umístit své rodinné příslušníky do státní rozpočet plundrujících politických neziskovek vydatně ovlivňujících dění u nás. Nyní s nostalgií vzpomínají na dobu Václava Havla a rozkrádání státního majetku. Komu by se po tom nestýskalo? Zlaté rezervy se vypařily, také na důchody uložené peníze zmizely. Státu zbylo sice ještě relativně dost, ale protože jeho tunelování pokračuje, přičemž poslední zásek se podařil Kalouskovi prosazením církevních restitucí a jen o pár let ho předešli solární baroni, tak tu už toho k prodeji a k vylepšení státního rozpočtu moc není. Babiš tak získal zemi, která je, jako by prošla válkou. A protože sám nemá dost a lidi kolem politiků také ne, zneužívají dotace a plundrování zvesela pokračuje. Z cizího krev neteče. Zvyšování daní je tak logickým důsledkem chování předešlých i stávajících generací elit.

  Degradace samotného občana je v plném proudu. Vzhledem k tomu, že daňové zatížení je už skutečně na nejvyšší úrovni v historii České republiky a není moc prostoru, kam sáhnout, aniž by se lid bouřil, navíc úspory míří především tam, kde se to dotýká sociálně slabších, je třeba něco vymyslet. Na řadě jsou důchody. Jsme svědky úvah, že by se do důchodu chodilo v 75ti létech. Jde o geniální tah. Pokud by tito lidé opravdu museli tak dlouho pracovat, žádné důchody by nebyly potřeba. Lidé by umírali vyčerpáním dříve. Pokud by chtěli skončit s prací v nižším věku, museli by si celý život šetřit. Samozřejmě tak, aby z toho stát něco měl. Takže při slibovaném zrušení hotovosti a přicházejících záporných úrocích je vcelku jasné, jak by to dopadlo. Řada střadatelů by navíc umřela bez dědiců, z účtů by odtékalo mnoho peněz k státu a těm živým by se to zase nějak zdanilo. No není to geniální?   Je tu ale jeden zádrhel. Tím je logicky zvyšující se nezaměstnanost. Miliony pracujících v důchodovém věku by zabírali místo na pracovním trhu a mladí neschopní fyzické práce by hledali uplatnění kde? Díky vývoji posledních let pravděpodobně v neziskovém sektoru a státních kancelářích. Čímž bychom se vrátili na začátek. A perličkou ještě zůstává jedna maličkost. Proč za této situace navíc dováží Evropa Afričany závislé na sociálních dávkách, které mají stejný zdroj, jako potřebné důchody? To už je úplně mimo mísu. Afričané ekonomiku opravdu nenastartují.

  Jisté je, že hledáním cesty, jak z tohoto všeho ven, je návrat k tržnímu hospodářství a relativně drsné formě kapitalismu. Sociální cítění je krásná věc, ale stojí moc peněz. Na to, aby bylo možno dopřát občanům luxus, musí být stát bohatý. Příležitost jsme prošvihnuli. Je třeba začít od mládeže a vést ji k produktivitě. Zavřít desítky vysokých nepotřebných škol, na minimum omezit otvírání humanitních nic neříkajících oborů, oživit učňovské školství a řemeslnou práci. Zároveň by bylo správné se vrátit k zodpovědnému hospodaření v zemědělství v menších celcích a k potravinářské samostatnosti. Ve výsledku to znamená potřebu pracovat. Sice tvrdě a systematicky, ale s vidinou klidného stáří. Práce není sprosté slovo. Problémem zůstává, že na tento výraz už slyší málokdo. Politik, který s tím přijde, bude mít těžkou pozici. Momentálně se o to pokouší Václav Klaus mladší se svou Trikolórou. Hysterie spuštěná liberály svědčí o tom, že ťal do živého. Chceme li vrátit naší zemi na výslunní, kam patří, bude to chtít zatnout zuby a makat. Zvyšování mezd a důchodů v době, kdy na to není, je populismus a plánovaná sebevražda. Zvyšování daní je pouze cesta k větším krádežím. Pokud média a propaganda nezačnou mluvit pravdu, byť nepříjemnou, a lenost zůstane normou, nemá tato krize řešení. Do důchodu pak v 75ti létech půjdou ti, kteří se pracovat nikdy nenaučili a svým dětem tak nebudou mít co předat. Jde o degeneraci lidstva myslícího si, že vyšší IQ za něj vykope výkop, postaví dům, opraví auto. Jenže ono to tak nefunguje.

J3.K