Neradi Čínu?

  Mezitím se většina světových ekonomik snaží s tou čínskou úzce spolupracovat. Vynechme to, že se v Číně vyrábí obrovské množství produktů prodávaných pod známými světovými značkami. Nejde jen o levnou asijskou pracovní sílu, ale zároveň i o jistou zručnost dělníků. Repertoár schopností je široký, tomu také odpovídá široké spektrum výrobků. Číňané tak vyrábí elektronické součástky, oděvy, umělecké předměty, součástky pro automobilový průmysl, v podstatě neexistuje obor, do kterého by se díky své učenlivosti časem nepustili, v mnohých se brzy dostali i do čela. Jistě, jejich kopírovací dovednost je proslulá, nicméně pracovitost a pokora částečně nahrazuje jejich nechuť stát v čele technického vývoje v oblasti výzkumu.

  Doba pokročila a Čína už zdaleka není tou rozvojovou zemí, za kterou jsme ji považovali před třemi desítkami let. Komunistická vláda se jaksi postupně mění a východ Asie je svým způsobem více kapitalistický, než třeba Francie. Zatímco západoevropské vlády se pomalu stáčí stále více doleva, sociální programy ničí kdysi fungující obchodní vztahy postavené na vztahu nabídky a poptávky, Číňané objevují výhody kapitalismu a bohatnou. Obrovský místní trh, jehož velikost je dána počtem obyvatel a rostoucí ekonomikou, se stal pro mnohé evropské a americké výrobce záchranou. Hlad po kvalitním západním zboží a ochota za něj utrácet se staly vábničkou i pro ty největší světové hráče v různých oborech. Například slavné německé automobilky BMW, Porsche, Mercedes a koncern VW, ale i italská prestižní značka Ferrari a britský McLaren pochopily, že se z Číny stává jedno z nejvýznamnějších odbytišť, a dělají vše proto, aby neztratily ani minutu náskoku před těmi, kterým to došlo později.

   Podobně jsou na tom i jiní výrobci z různých oborů. Paradoxně se nikdo nezajímá o politiku vládních orgánů, naopak se každý snaží najít svou cestu. Číňané si uvědomují svou důležitost i sílu v mezinárodním měřítku a připravují si půdu pro vlastní expanzi. Příliš dobře si monitorují nynější stav, kdy fungují jako montovna a dílna světa, také to, že se stali obrovským importérem luxusního zboží. Proto velmi chytře investují v zahraničí a otvírají si opatrně dveře do světa na dobu, kdy budou samostatně vyrábět a exportovat. Dá se předpokládat, že budou zpočátku velmi velkorysí, a byla by chyba nezachytit tuto fázi ekonomické rozpínavosti budoucího obra. Náš prezident Miloš Zeman si to velmi dobře uvědomuje a i přes snahu havlistů a s nimi spřízněných aktivistů se snaží zachovat s Čínou co nejlepší vztahy.

  Zdá li se vám, že morální stránka dostává jaksi na frak, je třeba si uvědomit, že jsou prostě situace, kdy se naivní přístup stane naprosto kontraproduktivním. Evropská unie nám zakazuje obchodovat s Ruskem, to i přesto, že největší německé společnosti tento zákaz obchází, čínský trh se snaží obsadit německé a americké firmy, a my tu řešíme otázku Tibetu a krvavé potlačení povstání nespokojených studentů z nyní už dávno uplynulého období. Přitom každá země kolem nás má temnou část minulosti. Měli bychom tak tedy přestat obchodovat s Německem kvůli 2.světové válce? Nebo s Francií a Anglií kvůli Mnichovské dohodě, která nás poslala do hitlerovského područí? Proč jsou v tomto případu aktivisté zticha?

  Ekonomika je momentálně nejsilnějším společenským a mezinárodním nástrojem. Jsme malý stát, který nikoliv svou výkonností, ale chytrostí a flexibilitou může konkurovat velkým zemím. Kdo to nepochopí včas, nemá na hospodářském výslunní co dělat. A spokojit se s průměrem jen proto, že Václav Havel nazýval dalajlámu přítelem, by bylo tragicky hloupé. Číňani možná nemusí být naši přátelé, a zaslouží si naši pozornost a úctu jako obchodní partneři. A Zemanova vize patří v tomto případu mezi ty správné.

J3.K