Obhájci neobhajitelného

  Témata diskusí jsou momentálně vcelku omezená. Tedy aspoň těch nejčastějších. Přístup k nim naznačuje mnohonásobné rozdělení společnosti. Týká se to minulosti, současnosti i budoucnosti. Pár těch témat si můžeme zopakovat.

  Číslem jedna jsou roušky a covid-19. Přestože se proti nim postavila už dlouhá řada lékařů, odborníků i politiků, velící úředníci podpořeni sektářskými epidemiology a hygieniky neustále jedou na vlně boje s větrnými mlýny stojícím miliardy korun, eur i dolarů. Extrémem jsou momentálně Slováci. Jejich ministr školství chce vyhazovat ze školy děti rodičů, kteří odmítají ničit imunitu vlastních potomků nošením roušek i tam, kde to postrádá naprosto smysl. Ono to je tedy téměř všude, ale speciálně ve školách je to prostě úplně mimo. U nás potkáváte na ulici zaryté odmítače, jejichž přístup je podložen logikou, tvrzením odborníků, uvědoměním si reality a nízké nebezpečnosti. Ale i ty, kteří v roušce asi i spí, mají ji, i když jsou samotní v autě a dost možná při sexu preferují polohu zezadu. To aby se nenakazili. Hystericky nahlíží a reagují na každého, kdo s nimi nesdílí náhubkování a ohání se televizními statistikami. Příklady šálení obyvatelstva považují za konspiraci a jsou ochotni Vás třeba i nahlásit. No a pak se diví, že se pravděpodobně plánovaně nakazí i hlavní hygienička a ejhle, lidé s ní se potkávající nemusí do izolace, protože…jsou šlechta.

  Tématem č. 2 je momentálně oficiální návštěva Vystrčila a tlupy pár dalších hlupáků na Tchaj-wanu. Přemýšlející člověk s určitými znalostmi už dopředu věděl, že taková oficiální návštěva se suitou představitelů státní moci je naprosto trapnou provokací, která bude stát miliardy. Nikoliv malého Vystrčila či Hřiba, ale české firmy, podnikatele a v důsledku i stát. Pubertální hra pár tupců na hrdiny se tak vymstí nám všem. Tady vůbec nejde o to, jaký režim je v Číně či kdekoliv jinde. Diplomacie se zabývá s tím, jak spolupracovat se všemi, byť přístup ke každému vyžaduje jiné dimenze. Zkušený politik musí umět levitovat i mezi naprosto znepřátelenými stranami. Nejde o odvahu, ale o správný úsudek. Je vidět, že Vystrčil, Hřib, Fischer a pár dalších jej postrádají a vůbec si neuvědomují důsledky své krátkozrakosti. Solidní vycházení s Čínou není slabostí, ale nutností. Jejich vnitropolitické starosti si musí vyřídit sami a problémy Američanů nás v tomto případu skutečně nezajímají. Cesta Vystrčila je neobhajitelná. Navíc prezentovaná jako oficiální státní návštěva.

  Třetím důvodem ke střetům je Bělorusko. Opět má řada lidí neznalých situaci tendenci se nějak vměšovat do něčeho, do čeho jim nic není. Dění v této zemi má připomínat situaci u nás v roce 1989. Jenže tak tomu není. Bělorusové mohli 30 let pozorovat, co se u nás za tu dobu změnilo. Kdyby byli tak nespokojeni, připojili by se dávno k ostatním postkomunistickým zemím. Nic takového se nestalo, po celou dobu žili po svém. Jenže mají svou zemi blízko Moskvy a jsou tak ideálním místem pro rozmístění zbraní namířených na Rusko. A to je výzva pro ty, kteří mají pocit, že by bylo dobré mít možnost tam ty zbraně mít. Bez ohledu na to, jak budou žít místní lidé. My je můžeme pouze varovat před vstupem do EU a závislostí na této sešlosti.

  Tím jsme se dostali k samotné Evropské unii. Být v ní či nebýt. Tady se střetávají ekonomické důvody s hrdostí, lež s realitou, direktivním řízením se svobodou. Vše začíná porovnáváním socialismu s kapitalismem, u obhájců EU ovšem bez schopnosti vnímat, jak se jimi vysněný Západ změnil a má blíže k tomu, z čeho jsme utekli, než k naplnění snu o prosperitě a svobodě. Vnímat EU jako jedinou možnost našeho bytí je naprosto zásadní chybou, kterou řada politiků, dokonce i těch, do kterých euroskeptici vkládali naděje, momentálně dělá. Ještě větší krátkozrakostí je inklinovat v této době k přechodu na euro. Pokud se hrdinně někteří bijí do hrudi kdesi na Tchaj-wanu a vzápětí podstupují kursy řiťolezectví v rámci EU, případně i části USA hlásící se k Demokratům, pak tito stateční bojovníci za krásnou Evropu vůbec nechápou, že celý tento moloch je jen výběrčím peněz a manufakturou na výrobu moci. A jejich fanoušci pouhým komparsem připomínajícím stádo ovcí.

  Obhájci hlouposti, zla, lži a arogance se často staví do pozice neomylných. V případu, že pochybujete o jejich slovech, a dokonce předkládáte důkazy, ptají se na zdroje. Sami nejsou ochotni něco hledat. Je tak pohodlné si sednout před televizi a vstřebávat ty zaručeně nejsprávnější informace. Hádat se s nimi je ztráta času.

Jindřich Kulhavý