Okénko - Právo v kapse - Ještě pár slov k rasismu

  Afričané, Asiaté a Arabové jsou součástí života i v Evropě. Nebýt vnucované migrace, byla by na našem kontinentu udržovaná jistá rovnováha. Bohužel s narůstajícím počtem příchozích se k nám dostává i jejich kultura a přístup k životu. Jestliže Asiaté z jihovýchodu vynikají pracovitostí, muslimové se kloní k tomu, že jim dá vše Alláh, Afričané zase nikdy nikam nespěchají, tedy ani do práce. Evropané mají blíže k Japoncům než k Arabům. Jsou tedy zvyklí pracovat, vyvíjet, vynalézat a tvořit. I proto je naše životní úroveň mnohem vyšší než v Africe a Jihozápadní Asii. Nepočítejme arabské šejky žijící z ropných vrtů, peníze dokážou zázraky.

 I přesto je především Arabů a černochů momentálně v Evropě více, než by si normální člověk přál. Jejich import a nucená, zároveň nepovedená integrace, pokračují. V určitém prostředí a s dostatečnými příjmy se daří je ještě tak nějak kulturně začlenit, ovšem většina z nich je určitou přítěží pro sociální systémy evropských zemí. To je prostý fakt. Je to podobné, jako s našimi Romy. Ti, co pracují a jsou efektivní, jsou často i dobrými sousedy. Je však plno těch, kteří zatěžují úřady svými požadavky, dělají nepořádek a stěžují si na vše včetně rasismu.

  Jak v USA, tak i v Evropě mnoho černochů zbohatlo. Většinou jde však o umělce či sportovce. Mají naprosto rovné podmínky, snad jen s tím rozdílem, že ve Spojených státech mnoho umělců vzešlo z ghett, jsou spojováni s drogami, násilím a nejednou tak jak začali také končí. Černošská ghetta jsou podobnou realitou, jako u nás cikánská. Řada jejich pbyvatel prostě žije ve světě, který jim vyhovuje a nevyvíjí dost aktivity na to ho opustit. O tom, že to lze, nebudeme pochybovat.

  Sportovci jsou zvláštní sorta. Musí mít talent, píly a štěstí. Černochů je v této oblasi tolik, že najít ve francouském národním fotbalovém týmu bělocha je skoro nemožné. Dokonce i tamní fotbalové akademie sbírají mladíky na ulici, což je pro ně levnější, než vychovávat potomky bělochů. Už tady lze vnímat opačnou diskriminaci. A té jsme od Lloyda svědky stále častěji. Něco si způsobují běloši samotní, jindy jde o šílenou propagandu spojenou třeba s migrací. Naše etnikum je přímo nuceno k sebezničení. Drtí nás reklamy, nadržování soudů přistěhovalcům, nerovnoprávnost v přístupu. Právě tím vzniká nenávist. Kdyby vše šlo přirozenou cestou, nic takového by se nedělo. Urazí li černoch bělocha, jde o projev kultury. Je li to opačně, jedná se o drsný projev rasismu. Znásilní li černoch ženu, dostane dva roky podmínky, znásilní li ženu bíý muž, jde na 6 let do kriminálu. Ptal se někdo té ženy, kdo ji znasilnil hůře? A kolikrát to udělá muslim či černoch v poměru se stejným aktem ze strany bělocha?

  Mohli bychom pokračovat do nekonečna. Zkušenosti z USA říkají, že 10% Američanů je černých, ovšem ve vězení už jich je výrazná nadpolovina. Nazývejme to tedy pravými jmény. Černoši sami o sobě problém nejsou v Africe. Jsou tam doma a chovají se mezi sebou tak, jak jim tamní zákony povolují. Nebyli by problémem ani jinde, kdyby se dokázali přizpůsobovat. Kde to umí, jsou vítanými. Jenže mnoho z nich si vyžaduje speciální podmínky a zacházení. Tím vznikají třenice, nenávist. Ve sporech je běžné vytáhnout argumenty, které by jindy zůstaly zamlčeny. Nazvat někoho černou opicí nebo bílým bastardem je naprosto stejný kalibr. Jenže plakat bude jen černoch, běloch tento projev nepovažuje za rasismus, pouze za urážku, kterou buď přejde nebo se popere. Nikoliv však v profesionálním prostředí. Veškerá přecitlivělost je kontraproduktivní. Pořád jsme tady v Evropě doma my a při návštěvě jiného kontinentu si také vyslechneme své. No a co, jedeme tam přeci dobrovolně a musíme s tím počítat. Kdyby ne, máme zůstat doma.

Jindřich Kulhavý