Operace Pacička

  Představte si modelovou situaci, která zas tak modelovou není. Máte zraněnou ruku, přičemž vám na ní hnisá rána. Jen malá vsuvka. Pokud někdo pozná kontakt s Vaší pěstí a trefíte ho do zubů, dojde k poškození Vaší kůže, okamžitě toto místo dezinfikujte, předejdete průniku agresivních ústních bakterií do Vašeho těla, a tím i dalším zdravotním komplikacím. Tolik rada zkušených rváčů. Ona totiž taková amputace následující po absenci rozumu a dostatečné péče není zrovna veselou záležitostí a kdysi se na pozdější selhání organismu umíralo. Kdysi bylo ještě nedávno ve středověku.

  Vybaven těmito informacemi jsem navštívil po úsměvném konfliktu a následném zahnisání malé rány pokračujícím v opravdu solidní otok chirurgii ve Vysočanské klinice. Milá paní doktorka se nakonec ukázala být pěkným rasem a dren visící z rány poté, co odsála velkou stříkačku množství  nevábné tekutiny z mé ruky, byl nehezkou vzpomínkou na prodělanou ozdravovací kůru. Antibiotikům jsem se nevyhnul. Ani převaz druhý den nebyl nijak výjimečnou procházkou růžovým sadem, ale překonaná bolest dávala tušit, že léčba postupuje úspěšně. Poučen o dalších každodenních převazech spojených vzhledem k svátkům s návštěvou jiné chirurgické ambulace o den později jsem optimisticky vzhlížel k blížícím se Vánocům. Vše se změnilo v noci v jednu hodinu v noci  den před Štědrým dnem. Lehce stoupající teplota a hodně se zvětšující otok nebudily nijak velké naděje, hrozící sepse, kterou strašil kamarád, nedávala spát. Rozhodnutí padlo záhy, a tak jsem ve dvě hodiny v noci parkoval před Bulovkou, v ruce držel zprávy od lékařky a hledal tak pomoc.

  Chirurgická pohotovost mne odmítla s tím, že řeší pouze čerstvé úrazy. Byl jsem odeslán na běžnou chirurgii. U okénka seděla zprvu zajímavá mladá sestřička. Jak málo však stačí, aby se dotyčná změnila v něco naprosto nesympatického. Následovala nepříjemná komunikace. Předesílám, že lékaře navštěvuji pouze, když potřebuji nějaké potvrzení, nebo mne veze téměř sanitka. A v tuchvíli jsem velmi pokorný jsa si vědom, že bez starostlivosti lékařů asi umřu.

,,Co chcete?, Jsou dvě hodiny v noci´´, zeptalo se tak pětadvacetileté individuum v modré uniformě za sklem.

,,Dobrý den, mám nějaký problém.´´ Ukázal jsem na omotanou packu a vysvětlil její nedávnou historii i s informací, že to fest bolí a natéká.

,,Měl jste přijít až ráno na převaz. Co otravujete v noci? Na to tu nikdo není zvědavý. Zavolám paní doktorku, ale nevím, jestli přijde. Tady vyplňte tento papír, zaplaťte poplatek za noční ošetření a sedněte si.´´ To vše doplnila úšklebkem a hozeným lejstrem. ,,Jste na něco alergický?´´

 Odpověď přišla záhy:,, Ano jsem. Na šílené chování.´´ No to jsem si dovolil hodně. Zavolala lékařku s tím, že je tu drzý pacient, kterému  nic není a je alergický na blbé chování.´´

  Příchod nasupené lékařky si dokážete představit. Nicméně jsem jí popsal problémy, omluvil se za noční návštěvu, ona se zklidnila, požádala sestru, ať mi sundá obvaz. Její dlouhý obličej doplněný větou:,,Jsou dvě hodiny a pááán tady otravuje s prkotinou.´´, mne už klidným nenechal. Vzal jsem jí nůžky z ruky s tím, ať jde pryč, ošetřím se sám. Načež dotyčná hodila jiným obvazem o stůl, že tu nemusí být a odešla. Můj omluvný pohled k lékařce narazil na naprosto chladnou reakci beze slov. Přišla jiná sestra, starší, potichu sundala starý fáč. Doktorka pohlédla na odulou ruku plnou hnisu. Já zvyklý na péči personálu z Vysočan očekával vyčištění a pár rad. Omyl. Byl mi do rány vražen předmět o velikosti versatilky, vystříkáno desinfekcí. Dovolil jsem si promačkat otok a v tu chvíli vyteklo deci hnusu a uvonil se obrovský tlak, který dosud vytvářel opravdu velkou bolest. Požádal jsem o ubrousek a po třetím dotazu ho i dostal. Následovalo ujištění, že to je lepší, než včera, přestože to jsem z přítomných mohl posoudit jen já. Nebylo. Višňový obvaz je však všemocným, takže po jeho implementování jsem byl vypuštěn s tím, že už sem nemám chodit, za dva dny si ho sundat a ukázat vše až  27.12. ve Vysočanech. Slušně jsem poděkoval. Sestru z příjmu jsem při odchodu už neviděl, což mne při mé nabroušenosti fakt mrzelo.

  Z výše uvedeného vyplývá, že občasné zranění je sice součástí života, ten je však příjemný především podle toho, kde jej trávíte. Chirurgie na Bulovce tím ideálním místem není. To platí pro pacienty i pro personál. Jeho chování, byť ve dvě v noci, připomínalo masakr. Slibuji, že tam mne už nikdo neuvidí.

J3.K