Opravdu se všichni pomátli?

  Pár posledních měsíců vyzdvihujeme některé možné příští politiky vzešlé z těch, které považujeme za jedince ještě při smyslech. Je třeba předeslat, že většina inteligentních a pracovitých lidí se této sféře vyhýbá. Skuteční odborníci ve svých oborech mají většinou nadšení pro poslání být výjimečnými bez potřeby pranýřování, kterého by se jim mohlo dostat. Stručně řečeno, vstupem do politiky si malujete na každou část svého těla terč, do jehož středu se bude po celou dobu Vaší politické kariéry snažit kde kdo trefit. Od konkurence až po kolegy a novináře. A čím větší máte máslo na hlavě, byť jste na něj třeba po letech i zapomněli, tím snadněji z důvodu strachu budete ovladatelní. Pokud tedy za sebou máte nějakou ne zrovna zářivou historii, do politiky nevstupujte. Semele Vás to. Zvláště, když není žádný problém někoho zkompromitovat i bez jakýchkoliv příčin.

  Na vrcholnou politiku musíte mít hroší kůži. Jako třeba Fiala či Rakušan. Nebo musíte být slizký had typu Niedermayer či Zdechovský, hloupý jako Nerudová, Pekarová Adamová, Němcová, Černochová či Kolaja, drzý jako Novotný, Jurečka nebo Halík, agresivní dle vzoru Foltýn, případně být mimo, viz Bartoš, Dominik Hašek a většina Pirátů. Přesto se do ní snaží dostat mnozí další, protože představa snadného výdělku prostě táhne. Abyste se uchytili, musíte splňovat určité podmínky, vyhnout se excesům a nebýt si příliš jistý tím, že Vás nedostanou. Protože to je zásadní problém. Pokud nebudete fungovat v jistých mantinelech, jste dopředu odepsaní. Abychom to podložili fakty, pak si vezměte takového Orbána. Kalí vodu, jde proti většině, rve se, ale přesto v covidové době držel ,,basu“ s ostatními. Mohl remcat, ale jen v určitých mezích. Jen ti úplně nahoře na pomyslné pyramidě, myslíme viditelnou její část, si určují pravidla sami. A žijí mimo tresty a právo.

  Blíží se volby so Senátu a opět se budou objevovat nové tváře. Respektive tací, které už známe, jen zatím do politiky moc nepronikli. A už teď je to mele. Zkusil si to Filip Turek a zatím to ustál. Markéta Šichtařová, kterou jako ekonomku vcelku vnímáme pozitivně, si naběhla více. Spory s manželem, praní špinavého prádla, její názor na ukrajinskou krizi znamenající dalšího nenávistí k Rusku zahlceného tvora. Těch je stále plno a v podstatě zatím nikdo z nastupující garnitury nemá odvahu říct, že drží palce Rusům. Ten strach je dopředu tak velký, že tu máme samé protirusky vystupující. Celkem se u nás Šichtařové fandilo, teď ji lze považovat za dalšího mimoně patřícího k schizofrenním ignorantům historie rusko-ukrajinského sporu. Jako je třeba Mádl, atombába či třeba Novotný z Řeporyjí. Najednou je rozumně hovořící Šichtařová i s celými Svobodnými nicotným prvkem předvolebních snah. Strach zvítězil nad rozumem, inteligencí i vnímáním reality.

  V mládí jsem Rusy ze Sovětského svazu opravdu neměl rád. Táta poslouchal Hlas Ameriky, nesnášel komunisty a já pak málem neodmaturoval, na VŠ mne z politických důvodů nevzali. Vojnu jsem úspěšně švejkovatěl a rok 1989 jsem naivně bral jako výhru a nový začátek. Devadesátky prožil naplno a oči začal otvírat při bombardování Srbska a po zjištění, že nám z České republiky nic nepatří. Důvěra v USA zmizela hned po 11. září a od té doby hodně přemýšlím nad každou událostí, než ji posoudím. Platilo to pro covid a celý podvod kolem něj, o amerických prezidentských volbách i o dění na Ukrajině. Denně potkávám plno ukrajinských dělníků, ptám se jich na názory a světe div se, Zelenského považují v absolutní většině za grázla. S Rusy nemají zásadní problém.

  Proč to vše píšu? Svět se vyvíjí. Dění v něm jasně ukazuje na zvrhlost liberalismu, nezadržitelnou touhu po moci či majetku ve všech horních patrech. Lidé jsou vybízení k zapomnění na historii. Jako by fašismus neexistoval, rudoarmějci ho nezašlapali do země, aby se začal zpět vracet opět namířený proti jejich potomkům. Sověti ve 2.světové válce zachránili Evropu a možná i svět. S pomocí Američanů, ale ti měli zpočátku máslo na hlavě. A po válce opět. Evropa byla přerozdělena nejdříve právě po 2.světové válce, aby se kolem roku 1989 opět přeskupila. Ruská federace vzniklá na základech rozpadlého Sovětského svazu zprvu tápala pod vedením alkoholika Jelcina, aby se poté díky autoritě Vladimíra Putina zvedla z popelu. A právě ten vývoj mne naučil vnímat vše z více stran. Sice mne to stálo pár starých přátel stále volících ODS a chrochtajících v zasmrádlé EU, ale i vztahy se mění a nemá cenu brečet.

  Co z toho vyplývá? Válku na Ukrajině vnímám tak, že si uvědomuji důvody k jejímu vzniku a ano, budu rád, až skončí, ovšem s nadějí, že to budou Rusové, kdo bude určovat podmínky míru. Hrdý národ zpívající svou relativně novou hymnu připomíná skálu v rozbouřeném moři.  Má li někdo opačný názor, vnímám to a je pro mne těžko vstřebatelný, byť s ním mohu diskutovat. Nesnáším setrvávání v EU a jen těžko mohu podpořit někoho, kdo to má obráceně. LGBT považují za provokaci stejně, jako bývalého komunistu na Pražském hradu. Obhájce Green Dealu beru jako uprchlé z Bohnic, stejně tak ty hlásící se k liberalismu. Podobné to mám s vítači migrantů. Zbývá mi zeptat se, koho pro mne vhodného politická scéna nabízí? Strany Pětikoalice a ANO jsou na druhém liberálním břehu, euroskeptici se moc nevyjadřují, u většiny ostatních je to vždy jakási střední cesta.

  Lidí, kterých si z éteru vážím, i když občas s výhradami, moc není. Petr Robejšek, profesorka Švihlíková, analytik Koller, několik odvážných umělců, názorově blízký Filip Turek (zde s určitými výhradami), profesor Staněk a pár dalších. Což výběr kandidátů na Senát dost míjí. Možná mne za tento názor odsoudíte, nicméně nemám strach ho říct. Do žádné politiky už nechci. Ale ten, kdo hovoří o Rusech na Ukrajině jako o agresivním útoku na suverénní stát, je prostě ignorantem neschopným být mnou volen.

Jindřich Kulhavý