Plány
Všichni my starší si jistě vzpomeneme na doby, kdy plánování pětiletek bylo jedním z ukazatelů úspěšnosti naší země a dosahování nastavených kritérií s ročním předstihem skoro povinností.
Nyní už si na to vzpomínám s úsměvem a také si uvědomuji, jaké cíle si asi soudruzi stanovovali, když se plnily s takovým předstihem a zároveň pracovní morálkou, která tehdy všeobecně panovala. Sociální jistoty byly nevyvratitelné, to i přesto, že nedosahovaly parametrů srovnatelných s proklínaným Západem, nicméně nenutily nikoho vynikat a hlavní silou vedoucí k postům nahoře bylo mít své známé. Koruna měla sice svou domácí sílu, ale ne takovou, jako přímluva u tajemníka. A v soukromí to bylo skoro stejné.
Počkat,pak starší auto, jednou možná nové, byt pro mladé, do něj stěna, chata a kéž by Jugoslávie, aspoň jednou moře. Mluvím o průměrném spoluobčanovi z doby před rokem 1989. Jak to máme s plány nyní? Myslím, že i když se na úrovni státu plánuje nadále a ekonomika to jistě potřebuje, přistupuje se k tomu už daleko citlivěji a s vědomím, že nic není zafixováno na mnoho let dopředu a je potřeba reagovat na světové dění. Už nad námi nebdí Velký bratr, takže se naše malá zemička musí starat sama o sebe. Naše historie nás k tomu zavazuje, a to i přesto, že politická elita, jejíž úkolem je vést tento stát, zdaleka nedosahuje kvalit potřebných k úspěšnému ekonomickému růstu.
V našem soukromém sektoru je to však jinak. Plánování nabralo jiný kurs. Je daleko krátkodobější, což je způsobeno úprkem, kterým se naše životy ubírají. Můžeme toho stihnout daleko více, než dříve. Možnosti, které se nám otevřely, nám poskytují daleko větší množství příležitostí život prožít dle svých představ.
Předpokladem je mít na to dostatek prostředků, tedy by součástí našich plánů mělo být i to, jak je získat. U dětí tedy vzít v potaz jejich inteligenci a šikovnost, zapracovat na jejich vzdělání a rozhledu, pracovní morálce a pokoře, to jim dá do života mnoho. A u nás starších? Už známe naše možnosti, nemá cenu si plánovat nesplnitelné, zároveň ale lze ještě na sobě zapracovat a posunout se blíže k splnění našich přání. Protože dokud plánujeme, ještě žijeme. Až když se přestaneme na cokoliv těšit, přát si, teprve tehdy rezignujeme a….umřeme.
J3.K
