Podpora matek prostě nefunguje

   Normální tedy je, že má každé dítě biologické rodiče, tedy mámu a tátu. To platí v situacích, kdy je rodina kompletní, ale i tehdy, zůstane li maminka s dítětem z nějakých důvodů sama. Vzhledem k vysoké rozvodovosti, na níž má vliv mnoho okolností, není nic neobvyklého, když táta v rodině nějak chybí. Nicméně podpora rodičovství u nás chybí ve všech směrech, je jedno, je li máma s dítětem sama, či je li rodina kompletní. Je evidentní, že stát má jiné starosti, než se starat o vznik nových mladých generací Čechů. Sociální programy totiž fungují především u romské menšiny a nově se připravují pro imigranty tak, jak to již nyní funguje v Západní Evropě. Tento systém evidentně nahrává těm, kteří se pro práci nenarodili a zároveň se množí jako kobylky. Jak je možné, že spermie romských a černošských samců nestrádají? Není to například tím, že nejsou povinně očkováni a nepoužívají produkty z laboratoří velkých farmaceutických firem?

  Vraťme se však k našim matkám. Být doma s dítětem do věku tří let by mělo být běžným jevem. Není. Matky jsou často nuceny z ekonomických důvodů a kvůli riziku ztráty těžce vybojované pracovní pozice opouštět miminka stále rychleji, než tomu bylo kdysi. Pravdou je, že se posouvá věk prvorodiček, nejdříve budují kariéru a až poté se stávají matkou. Může za to množství důvodů, proč vydělávat co nejdříve. Mladí cestují, kupují auta, byty, chtějí být samostatní, chybí prarodiče. Dítě je překážkou v jejich rozletu. A když už je téměř pozdě, dohání se vše na poslední chvíli. To i za cenu nutnosti rychlého návratu do zaměstnání. Není ničím neobvyklým, kdy se matka vrací po třech až šesti měsících od porodu. Paní na hlídání je poté nedostatkovým a vysoce přepláceným zbožím. Také soukromé jesle a školky pro nejmenší jsou vyloženě zlatokopeckou štolou plnou zlatých žil. Nikdo už se nezabývá tím, že děti strádají a matky nejsou schopné normálně žít.

  Pokud bychom nyní mluvili pouze o soukromém sektoru, kde je přetlak agresivních mladých vysokoškoláků tlačících se na manažerské posty, dalo by se to ještě pochopit, bohužel stejná situace je u státních zaměstnanců. Tam je největší problém v začátcích a koncích pracovní doby, kdy téměř neexistuje možnost posunu nástupu do práce. Vzhledem k tomu, jak jsou přeplněné státní školky, neexistenci jesliček mimo soukromých a možnosti přivést dítě až po sedmé hodině v souvislosti s dopravní situací, nelze například v Praze a okolí stíhat obojí. Tedy odvézt dítě do školky a zároveň být v sedm, osm, půl deváté v kanceláři či na úřadu. Tam, kde se o rodičovské úkoly dělí oba rodiče, je situace občas jednodušší, ale pokud oba pracují, či je matka samoživitelkou, jde o zásadní problém, který může skončit vyhazovem ze zaměstnání a odsouzení k zařazení do nejnižší sociální skupiny.  A to nemluvíme o částce, kterou je třeba vydat na školkovné. Tu je třeba vydělat. A není nijak zanedbatelná.

  Chce li stát jistou rovnoprávnost mezi mužem a ženou, měl by matkám umožnit kvalitnější péči o děti. Klouzavá pracovní doba na úřadech, u policistů a na dalších místech by měla být automatickou součástí péče o rodinu. V soukromém sektoru jde o složitější problém, nicméně v době, kdy je nedostatek lidí na pracovním trhu, by nemělo být nijak složité nastavit pravidla tak, aby mohly ženy matky plnit své mateřské povinnosti s jistým klidem a s pocitem, že jsou pro stát důležité. V tu chvíli by jistě nebyl problém s nedostatečným množstvím nově narozených dětí. Stát se však radši stará o romskou komunitu a utrácí za naprosto ztrátové programy. O nezájmu neziskového sektoru nemá cenu ani hovořit, jeho priority jsou jinde, než je péče o naše občany.

J3.K