Prázdná hlava…
www.inadhled.cz V Praze existuje místo, kterému se říká Údolí dutých hlav. Je proslulé místní policejní akademií. Časy se mění, i z této školy vychází velmi inteligentní lidé a tento článek tedy nebude o těch ostatních absolventech, o nichž se to říct nedá. Je to jinak. Každý, kdo něco tvoří, vymýšlí, zabývá se konstrukcí, objevuje, prostě trochu tvůrčí člověk se jednou za čas dostane do situace, kdy se mu z hlavy vše vykouří a koule nosená na krku je prostě prázdná.
Způsobit to může cokoliv. Únava, nedostatek podnětů, vliv okolí, starosti, těch atributů vedoucích k momentální tuposti je opravdu mnoho, zdaleka to nemusí být úraz. Myšlenky běžně se vynořující bez jakýchkoliv problémů se náhle stanou nedostatkovým zbožím a autor jen bohapustě čučí do zdi, klávesnice, monitoru, zkumavky, mikroskopu, případně na bílý nepopsaný papír, a zvažuje, co s tím. Není li nijak tlačen časem, ulehne na zahradní lehátko, hodí nohy v kanceláři na stůl, zajde do lesa na houby, de facto udělá cokoliv, co ho oprostí od povinnosti tvořit. Co však dělat, je li třeba splnit předem daný termín? Uspořádat myšlenky je téměř nemožné, mozek stávkuje, prostě se vůbec nic se v něm neděje.
Tímto stavem občas prochází například studenti. Nalévání vědomostí se zastaví, ty uložené se kamsi skryjí, a je li to ve zkouškovém období, jde o zásadní průšvih. Může to být to výjimečná situace, to se dá mnohé zachránit, ovšem jde li o pravidelný stav, milý študák se červeného diplomu nikdy nedočká.
Větší smůlou je, tedy především pro okolí, je li postiženým jedincem veřejně známá osobnost. Průšvihem se stane, není li to jen známý člověk, ale má navíc v rukách výkonnou moc. Bohužel takových jedinců je více, než tušíme. A mohou dosáhnout i vysokých pozic. Většinou mu stačí papouškovat předem naučené věty, naučit se doporučené texty, a ty dále publikovat jako své. Podaří li se k tomu přeci jenom vyšťourat někde v růžku svou úvahu, dílo je dokonáno. Pokud netušíte, o kom mluvím, vzpomeňme na nejednoho politika z dob proslulé KSČ. Ovšem i ti mladší mají možnost potkat přímo ukázkové dutohlavy. Dokonce v televizi, například při přenosu z jednání naší vlády a parlamentu. Ne nebojte, nebudeme jmenovat. Perly z úst ministra ničeho Dienstbiera, pátera Halíka, zelenáče Matěje Stropnického, ombudsmanky Šabatové, politologa Pehe a plna dalších jsou natolik dokonalé, že není třeba zdůrazňovat, kdo z nich zase zaperlil. Stačí chvilku počkat, a výroky těchto hvězd našeho politického nebe budou rozebrány na sociálních sítích. Z ostudy kabát jim však nevadí, nejsou schopni pochopit, jak moc jsou vedle. Navíc jsou obdařeni hroší kůží. A mají vzory i v zahraničí a ve vedení Evropské unie. Že, pánové Junckere a Schulzi?
Původně jsem se chtěl omluvit, že tvůrčí pramen tentokráte vyschnul. Mohl jsem dát k dobrému nějaké zážitky z posledních dní, ale nevím, koho by to zajímalo. Nerad vařím z ničeho, tentokráte prostě došly potřebné ingredience. Pak jsem si ale vzpomněl na to, co se děje kolem nás, a uvědomil si, že o osudu nás všech rozhoduje mnoho lidí, kteří se v podobném stavu nachází denně a udělali z toho vlastní přednost. Melou nesmysly, tváří se u toho podstatně a berou za to neskutečné peníze. A to já prostě neumím. Musím se ještě hodně učit.
J3.K
