Předvánoční období klidu a poselství

  Zapomenout nesmíme ani na předvánoční večírky, setkání a firemní akce, při nichž se utužovaly kolektivy, někdy možná až příliš, nicméně se vždy jednalo o méně formální setkávání lidí, které spojovalo zaměstnání, přátelství či společné zájmy. K těmto událostem přidejme ještě vánoční turnaje, slavnostní zakončení podzimní části sportovní sezóny a další podobné akce. Konec roku před vánočními svátky a ve dnech těsně po nich tak byl pro většinu z nás příjemným obdobím zakončeným silvestrovským bilancováním a uvolněním kohoutku určitého napětí, které nás provázelo celý rok. O vše výše uvedené, nebo aspoň o značnou část, už druhým rokem přicházíme.

  Stačilo necelých 24 měsíců a lidé se neskutečně změnili a odcizili. Jestliže jsme se dokázali v minulosti vyrovnat s rozdílností politických názorů, ti, kteří žili ještě v socialismu dokonce s jistým stereotypem v mediální masáži, pak spád událostí proběhlých v posledních dvou letech připomíná drtičku. Naprosto devastující přístup politiků a části zdravotnického personálu k pandemii a okolnosti kolem ní roztříštily společnost na malé kousky. Dokonce mnohem více, než to dokázala činnost Evropské komise a spory kolem toho, je li dobré zůstat v pseudoliberální a neomarxistické Evropské unii či nikoliv. Covid však odhalil zranitelnost každého z nás a zároveň vytvořil obrovské hráze mezi jednotlivci, skupinami, uprostřed rodin, kolektivů, týmů a souborů. Jestliže se v každé brožuře zabývající se uměním vládnout dočtete o tom, že nejlépe se moc uchopí tam, kde je dav roztříštěn, pak jste li aspoň průměrně inteligentní, což by v Evropě mělo být standardem, jistě vnímáte, kam jsme se dopracovali. V podstatě lze konstatovat, že se tady nedomluvíme mezi sebou vůbec na ničem. Což těm, kteří vládnou, dokonale vyhovuje.

  Vzhledem k tomu, že už nic, tedy ani rodiny, není soudržné, přestává fungovat téměř vše. Utvořily se málo početné skupiny mající podobné názory na jednu věc, aby se však u jiných témat v názorech zase rozcházely. Takže tu máme fanatické vaxery, z nichž se část stala závislými na stříkačce, lidi podstoupivší vpich z čistě praktických důvodů, přičemž někteří z nich si rizika uvědomují a druzí nad nimi mávnou rukou. Samozřejmě je tu třetina těch, kteří zahájili vcelku logicky zákopovou válku a přesvědčit je je téměř nemožné. To i přes nátlak, sliby, pokus uplatit je dodávkou nového a opět nedostatečně otestovaného druhu vakcín. Nad tím vším se tyčí státní aparát, u kterého si nemůžeme být jistí ničím, protože na jedné straně je politika a peníze, na druhé i u nich převažuje strach o život a zdraví, takž nikdo neví, co koluje v jejich tělech. Mediální podpora pak vytvořila prostředí, o jehož možné existenci spoluobčané narození po roce 1989 neměli ani potuchy. Tedy to, že jsou systematicky šířeny lži, strach, vyhrožování a dějí se protiprávní opatření. To už jsme tu měli.

  Nejde však jen covid, co nás rozděluje. Dohady vznikají nad dalšími novinkami a lidé by si kvůli nim navzájem roztrhali občanky. Vše by se dalo zahrnout pod výraz ekologie, ve skutečnosti o tu momentálně vůbec nejde. Elektrifikace dopravy technologicky předčasná a vnucovaná bez možných a potřebných kompromisů změní mnoho standardů poslední doby. Přesto má své příznivce, kteří se budou bít do hrudi a tvrdit, že jinak to v budoucnosti nepůjde. Mantra výrazů CO2, emise a klima přesáhla myslitelné hranice a šílenci prosazující nulové emise totálně ztratili smysl pro realitu. Vyřazení uhlí, plynu a jádra v krátkém sledu je pro náš kontinent, už tak díky podpoře agresivní migrace těžce zkoušené části světa, devastační. Obrovské částky peněz, které migrace a posléze covid stály, vysály z národních rozpočtů téměř vše, co ve státních pokladnách bylo. Systematicky připravené zvyšování cen paliv, energií a v návaznosti na to všeho dalšího nás má dorazit, ale pokud by to ještě nestačilo, přijde snaha o umrtvení trhu s nemovitostmi. A připravují se nástroje, které mohou být tím posledním, co nás úplně zlomí, tedy vyvlastňování. Ovšem i za této situace tu máme lidi, kterým vůbec nic nedochází a dokážou se stavět na stranu tohoto ,,progresivního“ pokroku prosazovaného i novou vládou. Právě ta totiž patří k eurounijní klice, pro kterou je ,,perspektivita“ další evropské integrace prioritou. Chybí tu osobnosti, které by se tomuto trendu postavily.

  Vezměte tedy množství možných kombinací názorů a spočítejte si všechny varianty. Vyjde Vám jich téměř tolik, jako možných sestav vítězných čísel při sportce. Takže například vaxer odmítající jezdit elektroautem, podporující v amerických volbách Bidena a bydlící v hezkém velkém domě. Takový člověk je rozvrácený sám v sobě, protože v něčem jde s proudem a další se mu příčí. Celé to totiž nejde dohromady. A tak je to v celé společnosti. Sjednotit většinu názorů je prostě nad lidské síly. Přidejme míru nenávisti a vzájemné nevraživosti spojených s rozdílností názorů, hysterií médií a prolhaností politiků a jejich poskoků, a jsme doslova v patové situaci. Dostat se z ní a sjednotit se je momentálně nemožné. A je otázkou, co by muselo přijít za větší katastrofy, aby se to změnilo.

  Vánoce nás dříve vedly k vzájemnému setkávání, společné radosti, projevům štěstí. Letos se řada dosud sobě blízkých nesejde, někteří ani nezvednou telefon, aby si zavolali. Zášť a nepochopení dosáhnuly dalšího vrcholu. Važme si tedy aspoň každého, kdo projevuje jistou dávku tolerance, pochopení a nadhledu. Moc takových lidí nezůstalo. Zmanipulovaná realita snad úplně ve všem, v čem zkreslit lze, poznamená i letošní svátky. Je smutné, kam jsme se dostali. Takže přání Šťastných a veselých Vánoc může znít jako ironie. Přesto to pojďme zkusit, využijme následných dní k jistému usmíření a zamysleme se nad tím, neměl li bychom příští rok začít tím, že se vzepřeme všem, kteří to zavinili. Protože právě tam hledejme příčinu toho, jak dnes žijeme.

Jindřich Kulhavý