Proč se nedokážeme poučit z minulosti?

  Ohlédneme li se do časů minulých, je zajímavé kolik na svou dobu vyspělých říší časem zavál čas. Některé pozřely samy sebe, jiné podlehly většinou primitivnějším dobyvatelům. Dnes nijak zvláště vyspělé země leží na území bývalých kulturních a ekonomických velmocí. Namátkou lze jmenovat nynější Írán, Irák, Sýrii, Egypt, Turecko. Kulturní dědictví ukryté v minulosti těchto zemí je obrovské, bohužel však většinou nijak zvláště zachované. Časem získala na významu Evropa a po kolonizaci i Severní Amerika. Jestliže Evropané mají za sebou více, jak dvě tisíciletí bouřlivého rozvoje směřujícího od jihu výše k severu, tedy od starověkého Řecka a později Říma k dnešní Evropské unii zahrnující většinu států na Starém světadílu, Američané postavili svou budoucnost na promíchané evropské kultuře spojené s převzetím nového kontinentu, vyhlazením původního obyvatelstva a na jisté dobrodružnosti vzešlé z toho, kdo se do Ameriky z Evropy přemisťoval. Možná i proto Evropané dosud lpěli na své domovině, zatímco především obyvatelé USA jsou podstatně kočovnější a v zabírání vyhlédnutých území důslednější. Což se projevuje i v činnosti a vystupování světového četníka.

  Většina dobře prosperujících státních a územních celků se v minulosti zhroutila sama do sebe. Příčin bylo více, nicméně neskromnost lidí a nedostatek pokory, nenažranost a hamižnost vládnoucích vrstev vždy vedly k nespokojenosti jim podléhajících občanů. Chceme li přidat příklad z nedávné minulosti, nelze si nevzpomenout na popravu rumunského prezidenta Nicolae Ceausesca s chotí. Tato dvojice žijící v nesmírném luxusu skončila pod palbou těch, kteří často neměli ani co pořádně jíst. Trochu jinak to bylo s libyjským vůdcem Kaddáfím, který i přes svůj okázalý život v zemi velmi dobře hospodařil a doplatil na falešné francouzské přátelství a na americké záměry v oblasti. Vraťme se však k nepravidelné sinusoidě, na které lidstvo žije. Střídá se cesta na vrchol, relativně krátké období blahobytu a sešup na dno. Problémem je, že tempo změn se stupňuje. Dějepisci jistě dokážou víceméně přesně stanovit doby, ve kterých existovaly říše Mezopotámská, Perská, Byzantská, Egyptská, Řecká i Římská, Římsko-Německá. Také zaznamenali historii Číny či Japonska. Kdybychom s vrátili zpět ke kronikám, zjistili bychom, že trvání těchto územních celků bylo podstatně delší, než to, které jsme zaznamenali u již nyní v mnohém kolabující Evropské unie, která měla být následníkem té, ve které měl německý panovník největší slovo.

  Je paradoxem, že Západ se měl pravděpodobně nejlépe do doby, kdy padla komunistická současnost Východu. Jestliže kdysi jsme naším západním sousedům záviděli, a v mnohém oprávněně, pak naše závist pomalu opadává, a i přes jistou ekonomickou zaostalost části našich spoluobčanů dochází, že se k Západu chtěli přidat ve chvíli, kdy se tento dostal do bodu zlomu. Navíc nedlouho po ukončení 2.světové války, která byla reakcí na tehdejší ekonomické problémy. Bouřlivý poválečný vývoj způsobil velké rozdíly v hospodářském progresu rozdělené Evropy a ani sebevětší snaha srovnat je nás v posledních 30 rocích o moc dopředu neposunula. To se týká především sociální a ekonomické oblasti. Jenže… socialismem postižený Východ se pomalu oklepává, zatímco Západ by si rád vyzkoušel, jaké to vlastně je žít v tom socialismu. Možná si elity myslí, že by si s tím poradily lépe a byly by úspěšnější. Jestliže totiž chcete vládnout s co nejmenším rizikem vměšování se lidu do politiky, je socialismus ideální. Žádná skutečná demokracie, ale diktát moci. A na to Němci a Francouzové najíždějí, státy Beneluxu na tom usilovně pracují a Španělé a Řekové k naplnění cíle mají též blízko. Úsměvné je, že Německo k této cestě vybídla Merkelová, tedy bývalý komunistický kádr z NDR.  Jde ve šlépějích římského ceasara Nera, který pro svůj pocit a naplnění svých ideí nechal zapálit Řím. Ona se stejným zaujetím zpustošila Evropu, nebo se o to aspoň snaží. A podíváme li se do USA, kde Demokraté nemají daleko k evropským liberálům, nelze se divit, že jsou momentálně podnikané kroky k odstranění nynějšího nepodlného prezidenta Trumpa z funkce hlavy státu. Zvláště, když se moc přesouvá pomalu na půdu OSN, ze které se postupně stává zločinecká chobotnice financující své brigády v podobě politických neziskovek.

  Vždy, když se dostavily stagnace a následně úpadek společnosti a její kultury a ekonomiky, přišla válka. Ta má v počátku za úkol zbavit se nepohodlných, změnit zeměpisné mapy, podřídit si napadenou skupinu či celý národ a uloupit mu vše, co se dá. V důsledku často nastartuje k vzestupu ekonomiku, ovšem za cenu obrovských ztrát na životech, ideálech a iluzích. Otázkou tedy zůstává, je li vše toto třeba. Při stále se zvyšujícím IQ některých národů by jistě bylo možné se válce vyhnout a hospodařit každý na svém při vzájemné toleranci a zároveň dobrovolné výpomoci. Vytvářet přebytky s možností jejich nabídnutí jinde. Je to samozřejmě krásná představa, jejímuž naplnění překáží již jednou uvedená nenasytnost elit. Člověk má bohužel ve své DNA zakódovanou jednu zásadní zvířecí vlastnost. Silnější a schopnější vyhrává. Přesvědčit ostatní o svých přednostech se stalo pro mnohé smyslem jejich života. Bohužel lze konstatovat, že lidstvo se díky tomuto kódu nikdy z minulosti nepoučí. Hon za penězi, majetkem a mocí je nekonečným příběhem lidstva. Vše, co se kolem nás děje a připadá nám to nelogické, má svou podstatu v hamižnosti. Tak tomu bylo kdysi a je tomu tak i nyní.

J3.K