Rozdíl mezi rasismem a vlastenectvím je…

  Nedávno kdosi přinesl informaci, že dle výzkumu se nejlépe žije ve Švédsku. Tedy v zemi, kde před patnácti lety nebyl problém nechat otevřené auto, a přesto jste si mohli být jistí, že zůstane na svém místě. Pokud by byla anketa vyhlášená v té době, jistě bychom nepolemizovali. Mnohé se změnilo a nynějších cca 10 milionů Švédů je terorizováno statisíci migrantů likvidujících vše, co tento odolný severský národ vybudoval. Rodilí Švédové začali postupně rezignovat a ti připravení opouští rodnou hroudu a snaží se tak varovat i ostatní národy před zhoubnou multikulturní politikou. Pokud takto vypadá vynikající život, nelze nesouhlasit, že se v okolí Malmö a Stockholmu žije nadpozemsky dobře. Kdo z nás by se tak však chtěl mít?

  Podobně směřují i další námi kdysi obdivované země. O bývalých koloniálních velmocích nemusíme pochybovat, dovoz levné pracovní síly v nich má tradici a promíchávání ras je historickou skutečností. Jen je zvláštní, že při tom vzájemném křížení je většina dětí černých. Vzpomenete li si staré francouzské komedie, o černocha a Araba jste ve filmu téměř nezakopnuli. Zkuste nyní navštívit jih Francie, případně si zaleťte do Paříže, bílá tvář bude pro Vás v některých místech příjemným překvapením. O francouzské fotbalové reprezentaci jsme už psali. Je složená především z Afričanů, a když už se objeví běloch, není výjimkou, že jde o muslima. Také Holanďané, Belgičané a nyní i Němci ztrácí svou evropskou identitu a s ní i myšlení, pracovitost i smysl pro pořádek, je otázkou času, kdy začnou strádat ekonomicky.

  Američané vědí, o čem je řeč. Z původního vztahu otrokář-otrok se postupně stal relativně rovnocenný, nicméně první americký nebílý president vládne teprve poslední dvě volební období, což o něčem vypovídá. A je třeba si přiznat, že patří k tomu nejhoršímu, co kdy v Bílém domě bylo. Přesto lze říct, že ani v USA ta multikultura vždy úplně nefunguje. Rasové nepokoje pokračují i nyní. Oproti tomu například Židé mají těžší život všude a nenávist vůči nim probíhá celým světovým spektrem. Otázkou je, co lidem vadí. Pravděpodobně to, že jde o jeden z nejschopnějších národů, který se nebojí bránit svoje já a navíc to dělá dobře. Tím se dostáváme k tomu, je li obrana vlastního domova normálním jevem, či potřebuje li být nazývána rasismem.

  V našich krajích jsou zkušenosti s cizími národy poměrně bohaté. Již od nepaměti se střed Evropy stával cílovou destinací pro různé nájezdníky, navíc blízkost Germánie dlouhodobě znamenala jisté prolínání Čechů a Němců. Samozřejmě to přinášelo problémy, ale často se jedni učili od druhých a naopak. Podobně jsme se dokázali soužít s židovským obyvatelstvem, dlouhé roky akceptovali ruskou komunitu a asijští obchodníci v poklidu ovládli večerky a krámky s ovocem a zeleninou. Ukrajinci drželi dlouhou dobu naše stavebnictví při životě, jejich manželky najdete v každé úklidové firmě. S výjimkou ochránců ze Sovětského svazu všichni ostatní tak nějak splynuli s davem, zakořenili a dokázali se přizpůsobit.  Jistě, každý národ má svá specifika, ale s tím se dá žít. Děti vzešlé z rodin přistěhovalců umí česky, chodí do našich škol, jednou tu budou pracovat. Jsme tedy velmi tolerantními k ostatním.

  Problém tu máme s Romy. Mají jinou mentalitu, vysoká kriminalita a malá schopnost integrace jsou průvodním jevem jejich existence. Přesto existuje i termín pracovitý a čistotný cikán, například existuje pár kopáčských part, které fungují na jedničku. Ne všichni Romové jsou agresivní, o mnohých lze říct i něco dobrého. Přesto je označujeme za nepřizpůsobivé většinou právem, protože jsou prostě jiní. A jejich systémové čerpání sociálních dávek je přímo odstrašující.

  Nyní do Evropy směřují ještě daleko méně do naší kultury zapadající lidé. Jejich představa o snadném životě se neslučuje s potřebou pracovat, něco budovat a teprve poté užívat plody své práce. Smyslem jejich života je vybydlet to, co mohou, rozbíjet, ničit, později zabíjet. Ženy jsou pro ně nástrojem k vlastnímu uspokojení. Nejde o to, že jsou jiné rasy, problémem je pro nás vše ostatní, co sebou přináší. Máme své zvyky, žebříčky hodnot, jistoty, hygienické standardy. To vše není jen v ohrožení, je téměř jistota, že v případu vpuštění Afričanů, Syřanů, Pákistánců a Iráčanů na naše území dojde k nevratným změnám. Zde už nejde o nic jiného, než o obranu naší země i životů jejích obyvatel. Odmítání migrace tedy není rasismem, možná ani vlastenectvím, ale prostým pudem sebezáchovy.

  Pokud nám tedy někdo vnucuje vlastní filosofii, která se navíc zemím, jako je Švédsko, Francie a Anglie, plně vymstila, máme právo ji odmítnout. A úplně stejný přístup je třeba zachovat k úplatným politikům a vlastizrádcům. Právě jim to vlastenectví chybí nejvíce. Ne, nejsme rasisté, jen máme strach. A oprávněný.

J3.K