Rychlovýtahy

  Rozhlédneme se kolem sebe, vidíme plno pracovitých lidí, jejichž kariéra má nějaký vývoj. Někomu se daří více, jinému méně, jsou i tací, kteří se pohybují po relativně pravidelných sinusoidách. Pro ně platí „jednou jsi nahoře, podruhé dole“. Ti šikovnější a mající schopnost chytit příležitost za pačesy šplhají ve firemní, životní i politické hierarchii postupně a v určitém věku dosáhnou postu někde blízko vrcholu pyramidy. Jde o přirozený vývoj nastavený tak, aby měl člověk toužící po progresu nějakou celoživotní motivaci. Bohužel, ne u každého to tak je. Ne každému je dáno do vínku být ve všem, potažmo aspoň v něčem, skutečně dobrým. I to je normální, prostředí plné mistrů světa je nereálné. Nicméně ve většině oborů jsou ti nejlepší skutečně nahoře.

  Politika je v tomto jiná. Je to oblast, kde schopnosti nejsou tak důležité, jako je umění ohýbat správně a včas páteř, vnímat potřeby majitelů pomyslných rychlozdviží. Ptáte li se, jak jsme k tomuto zjištění dospěli, pak je to jistým zamyšlením nad situací, kdy je Džamila Stehlíková zvána do televizního pořadu, ve kterém může posuzovat, který z prezidentů dvou nejvýznamnějších světových velmocí je větší grázl. Nebo jak je možné, že Evropskou komisi vede neúspěšná ministryně obrany, za kterou se táhne dlouhá řada skandálů a která pro vysoký počet dětí ani neměla mít čas se věnovat kariéře, natož tak „skvělé“. Navíc, když vnímáte její činy“, měla dávno dostat doživotí. Přesto nadále vládne. Přitom zdaleka není jediným případem v moři nespravedlivosti a neschopnosti.

  Naše Danuše Nerudová je další ukázkou překonání několika pater pomocí zvláštního výtahu. Z pozice rektorky vcelku bezvýznamné evropské vysoké školy (ani tady není jasné, jak se k ní dostala) se najednou ocitla v záři reflektorů a byla kandidátkou na post u nás nejvyšší. Představa blonďaté hlupačky na Pražském hradu tvrdící o sobě, že je mladá a krásná, byla pro většinu národa tak odpudivá, že naštěstí zůstala neúspěšnou kandidátkou. Ale někdo v pozadí za ní se nevzdal a dostal ji ke Starostům a nezávislým (se starosty nemají už dávno nic společného a ve vrcholné politice nikdo nezávislý není). Danuše se rázem ocitnula v Evropském parlamentu u plného žlabu, navíc ambice jejího týmu napovídají, že by ráda následovala Jourovou nebo Sikelu. Vlhký sen moravské „krasavice“ pokračuje. A přiznejme si, že blbá je na to dost. V Evropské komisi by inteligencí zapadnula do solidního průměru.

  Podobně lze vnímat další naše i evropské pseudoelity. Pohádky o tom, jak se nijak chytrá  prodavačka mobilů vyhoupnula na předsedkyni Parlamentu, kterak se mladí Piráti kooptovali do EP, přičemž nakonec tam zůstala nejtupější z nich Gregorová, jak se slavičinský rodák Hřib těžko schopný pochopit fungování kruhového objezdu momentálně může věnovat „tvorbě“ dopravní infrastruktury pražské metropole, by mohly nahradit klasiku v podobě Panny a netvora či Popelky. Sice jim nestačí tři oříšky, ale co. I nějaká ta stovka milionů na konci se hodí. To jsme nezmínili Lipavského, o jehož schopnostech v oblasti zahraničních vztahů pochybuje i přemýšlivá recepční nahlížející při jeho ubytování do diplomatického pasu s fotkou Barbory Škrlové, či Stanjuru možná chápající smysl elektrické zásuvky, ovšem vzdáleného od pojmu makroekonomika.

  Proč to celé píšu? Kolem nás jsou desítky až stovky skutečných mistrů svého oboru. Týká se to ekonomiky, energetiky, diplomacie, zdravotnictví, fyziky a mnoha dalších odvětví. Odborníci si mohou hlavu ukroutit nad výkony a myšlenkovými výrony politiků a jejich poskoků například z prostředí médií. Kdo je objevil, posunul o x pater výše a dopustil, aby rozhodovali o naší přítomnosti a připravovali nám i našim dětem chmurnou budoucnost? Jak se mohla stát Džamila Stehlíková známou, Nerudová, Peksa, Kolaja a pár dalších europoslancem, Pekarová předsedkyní třeba jen nevelké strany a vzápětí Parlamentu, Petr Pavel se svým IQ prezidentem a před tím vysokým důstojníkem v NATO, lhář Fiala premiérem?

  Pokračovat by se dalo i podobným zamyšlením nad dalšími jmény vedoucími Evropskou unii k totálnímu krachu. Nebo nad experty z uměleckého jeviště, kdy z nich čiší tupost, přesto jsou slavní. Tak určitě, i nižší inteligence inteligence spojená s bezpáteřností může mít jistý úspěch, zároveň se řada z těchto elit občas schopných být dobrými utápí v některých fázích života v alkoholu. Takoví Trojan, Polívka a Holubová by mohli vyprávět. Přesto je koncentrace lidí posunutých do vyšších pater zázračným výtahem nějak podezřele velká. A přiznejme si, že se musí jednat o záměr. Čím tupější vedení, tím snadnější manipulace s ním. Majitelé výtahů vědí, co dělají. Nejhorší je totiž zfanatizovaný blázen. A že jich v EU i na české politické scéně máme až až.

Jindřich Kulhavý