Stáří není vždy úplná pohoda…

  Průměrná délka věku se ve vyspělých zemích oproti starověku zdvojnásobila. Důvodem je relativně snadnější život, lepší hygienické podmínky, vyspělejší lékařská péče, méně náročná a bezpečnější práce, menší počet válek a dostatek potravy. Přesto, tedy pokud nejste poslancem nebo eurokomisařem v Bruselu, ti získávají nárok na důchod v padesáti a na účet jim přistává měsíčně 9200 eur, běžní občané pracují do více, jak 65 let. Navíc se tato hranice má nadále posouvat.

  Jistě uznáte, že například šedesátipětiletý zedník tahající cihly do druhého patra je něco těžko představitelného, i když ne vyloučeného. Nicméně v tomto věku by dotyčný měl sedět přinejmenším na zápraží a popíjet kávičku, dvakrát do roka jet někam za sluníčkem a na těžkou práci maximálně vzpomínat. A pokud by si chtěl přivydělat, rozhodně ne jako manuálně se dřící dělník na stavbě. Záměrně jsem zvolil tuto profesi, platí to i pro řidiče autobusů, kamionů, zemědělce, prostě manuální profese.

  Naše výrobní závody se s probíhající technickou evolucí mění v továrny plné robotů, mnohé za nás dělají plně automatizované stroje. Fyzická práce nikdy nezmizí, přesto lze říct, že jí ubývá. Je však jaksi zvláštní, zůstává li její velká část na bedrech starých mistrů. Mladí lidé se do řemesla nijak zvlášť nehrnou, práce mládeži nevoní. Většina se vidí v pohodlných křeslech vyhřátých kanceláří, na sobě oblek a na kontě hromadu peněz. Zkuste se ale rozhlédnout kolem sebe. Chodníky opravují starší dlaždiči, v bagru sedí skorodůchodci, horníci fárají do padnutí, po štaflích lezou prošedivělí malíři, skutečně dobrému soustružníkovi se zlatem na rukách je přes šedesát. Jsou prostě obory, do kterých technika proniká pomaleji, někam se nedostane vůbec. Nefunkční věci se neopravují, vyrábí se větší šunty na jedno použití, skládky se plní umělohmotným odpadem.

  I přes tento ,,pokrok‘‘ nezbývá na lidi v důchodovém věku dostatek prostředků. Právě ti mladší v oblecích mrhají veřejnými prostředky ve velkém, neskutečné částky z národních rozpočtů mizí kdesi v černých dírách, nadacích, zdravotní pojišťovny sídlící v luxusních palácích nejsou schopny hradit běžnou lékařskou péči, přestože jejich managment pobírá královské platy. Vládní úředníci si plní kapsy, jim blízcí také, plno peněz plyne na výpomoc jiným státům, zbrojení, dotace, reprezentaci a další nesmysly, ale plno našich spoluobčanů dlouhé roky těžce pracujících nemá právo na klidné stáří.

  Drahé domovy pro seniory nejsou řešením, daleko horší to je s péčí o staré a nemocné u nich doma. Dříve se tento stav řešil vejminky, při stavbách domů se počítalo s místností pro prarodiče a rodiče, kteří dožívali za dohledu a péče svých mladých příbuzných. Doba letí kupředu, všichni až na výjimky z řad nejbohatších (viz odpouštění si daní u Andreje Babiše) platí daně a de facto si předplácí svou péči potřebnou po odchodu z práce. Bohužel i část těchto peněz mizí a vlády se poté vymlouvají na nedostatek peněz v důchodovém systému. Jenže podobným syndromem trpí i školství, lékařství, kultura, sport a plno dalších odvětví. Přitom jsme neustále svědky miliardových ztrát při rozdělování peněz ze státního rozpočtu. Co peněz stojí politika samotná, do jakých směrů se rozutíkávají miliony ve velkém?

  Dožít se vysokého věku bývalo přáním většiny lidí. Bohužel lze konstatovat, že pokud si neuspoříte dostatečnou částku, nevybudujete vlastní domov a nevychováte potomky tak, aby péči o vás považovali za normální a ne pouhou povinnost, není moc o co stát. I sebeskromnější babičky a dědečkové musí jíst, oblékat se a mít aspoň trošku slušný standard pro svůj pomalu končící život. Jistě, ne každý odváděl v životě vynikající výkony, nicméně právo to posoudit nemá o třicet let mladší úředník kdesi v kanceláři. On totiž právě ten, kdo dřel nejvíce, nemusel mít zdaleka nejvíce peněz potřebných k dopočítání základu k výplatě důchodu. Nevím tedy, mám li doufat v dožití se devadesáti, nebo se radši soustředit na pár dalších let a doufat, že nikdy nebudu prosit stát o 50 korun na den.

J3.K