Svoboda slova

   Ve velké části světa všeobecně platí, že každý občan může mít svůj názor na cokoliv, v o něco menším počtu oblastí jej může i vyslovit. Ale nikde neexistuje absolutní volnost v tom, co se může dostat ven z našich myšlenek. A je třeba si uvědomit, že to tak je i v pořádku. Příkladem mohou být zakázané vulgární texty plné násilí a brutality v raperském podání, tiskoviny plné rasisticky zaměřených textů a vyzývající k naprosto nepřípustnému nabádání k likvidování jednotlivých etnik. Také sexuální tematika v médiích přístupných dětem je běžně aspoň časově posunuta do nočních hodin. Tomu se nikdo nediví a myslím si, že je to tak i v pořádku.

   Samozřejmě si vzpomínám na dobu, kdy nesouhlas projevený s politickou situací vedl k nepřiměřeným trestům, ostatně je i teď plno států, kde mlčet je jediný způsob přežití, ale všichni víme, že dát možnost vyjádřit se každému bez jakéhokoliv omezení prostě není možné. Je mnoho okrajových skupin, které prosazují většině lidí naprosto neakceptovatelné názory, nároky a řešení.

   Nejde jen o zviditelnění se, to v případu autorů ze zábavního průmyslu, ale i o někdy až fanatické příznivce různých praktik, namátkou pedofilie, agrese, nacionálního smýšlení. Někdy je velmi těžké určit jemnou hranici mezi tím, co je normální a o čem už můžeme mluvit jako o nestravitelném a nepovoleném.

   Též určení autority, která může rozhodovat o právnosti, se stává sporným a často vyvolá rozepře, nicméně si myslím, že jistá omezení ve svobodě slova být musí a tam, kde je vyřčeno, nebo napsáno něco, co již přesáhlo určitou hranici, je vhodný trest odpovídající možným následkům.

  Jeho výše může být různá, začne to zákazem, na řadu může přijít pár facek a ve finále i vězení, to když dopad projevu vlastního názoru, pomluvy, možná i pobízení k nekalostem dojde tak daleko, že se stane důvodem ke kriminálnímu činu. Byly i horší postihy, historie si pamatuje tresty ve formě upálení, koncentračních táborů a vězení, ale ne vždy šlo jeho omezením o zavření úst odpůrcům režimu, někdy v tom byly i osobní zájmy a prezentace vlastní moci.

  Na druhou stranu ten, kdo se ohání tímto právem za každou cenu a po každé své větě, to dělá často jen z hlouposti a nepochopení toho, k čemu se právo na svobodu slova vztahuje. Neplatí tam, kde jde jen o křik vedoucí ke zviditelnění se. Ovšem, pokud se jedná o diskusi na místě k tomu určeném, je to něco jiného, přesto i tady je třeba ctít určitá pravidla a etiku. A to u obou stran stejně.

   Chápejme právo na svobodu slova tak, jak má správně fungovat. Ne jako bulvární pomůcku k pomluvám, ale jako nástroj, kterým můžeme působit na politiky, mocenské skupiny i běžné dění kolem nás. Ale jako u všeho, i při používání slov a vět je třeba přemýšlet.

J3.K