Syndikát novinářů straší

28. 03 2018

  www.inadhled.cz    Novináři sdružení ve svém syndikátu se rozhodli bránit urážkám, které dopadají na jejich hlavu. Pravděpodobně považují svou funkci přinášet informace divákům a čtenářům za doživotní a svou pravdu za neotřesitelnou. To platí nejen pro největší média, ale i pro ta menší, v nichž končí odejití z veřejnoprávních mediálních kolosů. Přitom všem  těmto nespokojeným se navíc hodí i nepochvalné výroky prezidenta republiky Zemana. Paradoxně právě on je nejčastějšímterčem urážek znějících z úst novinářů a tak se nelze divit vzájemné nevraživosti.

  Jste li autor uveřejňující své myšlenky na blogu, případně vlastníte li internetový časopis či objevují li se Vaše texty na sociálních sítích, projevujete svůj vlastní názor a je jen na Vás, jakým způsobem to děláte. Pochopitelně se můžete trefit do vkusu určité skupiny lidí, lze však také předpokládat, že někomu přijde Vaše práce v podstatě nezajímavá, někoho i rozohní a kritika na sebe nenechá dlouho čekat. Poté můžete ve své práci pokračovat či skončit, jde o Vaše rozhodnutí. Většinou tvoříte zadarmo, jen ti šťastní posbírají honoráře. O to větší máte svobodu myšlenek a není nikdo, snad jen  s výjimkou zákonů, kdo by Vás mohl omezovat, což platí do doby, než cenzura zastaví možnost svobodně se realizovat a prezentovat.

  Jste li ovšem skutečný novinář, publicista a redaktor, jste zaměstnancem vlastníka médií, ve kterých pracujete a jemu jste zodpovědný. To platí pro soukromá média, jako jsou například deníky a časopisy patřící Bakalovi a Babišovi. Od těchto autorů nemůžeme očekávat skutečně objektivní zprávy, protože jsou li zaměstnancem soukromého subjektu, je pravděpodobné, že nepůjdou proti němu. Zároveň je třeba vydělávat, případně předstihnout konkurenci, takže obsah článků uveřejněných v těchto periodikách, na rozhlasových vlnách nebo v soukromé televizi odpovídá zájmům vlastníka a jeho podřízení se musí přizpůsobit. Poté tedy záleží pouze na vlastním svědomí, chce li za těchto podmínek dotyčný pro někoho pracovat a opět nese riziko, že obsah jeho práce bude pod palbou kritiky veřejnosti nebo konkurence. O to více, že ne vždy jsou autoři objektivní. S tím se je třeba smířit.

  Trochu jiný je případ veřejnoprávních médií. Důležitým ukazatelem je skutečnost, že tato část médií je udržována při životě z peněz daňových poplatníků.  Má tedy de facto akcionáře z širokého spektra celé společnosti. Televizní a rozhlasové poplatky jsou povinné téměř pro každého z nás, zbytek prostředků poté přichází do ČT a Čro ze státního rozpočtu a obě stanice a zároveň firmy s obrovským rozpočtem by se ze své činnosti měly obrazně zodpovídat lidu. Takže by jejich účetnictví mělo být víceméně přístupné každému, kdo o to projeví zájem. Také práce redaktorů a moderátorů by měla odpovídat širokospektrálnosti divácké a posluchačské obce a rozhodně nebýt tendenční a ovlivněná politickou objednávkou.  Z toho vyplývá i logická nepříslušnost veřejně vystupujících osob k politickým stranám a sdružením, ochota přinášet reálné a nezkreslené informace, zároveň spolupracovat se všemi stranami účastnými na dění kolem nás a poskytovat vyrovnaný prostor všem, kteří patří k účastníkům různých procesů ve společnost. Tomu tak ale není.

  ČT a Čro se staly velmi silným nástrojem užší skupiny politiků propagujících vlastní záměry. Přestože lze reportéry těchto stanic považovat za skutečné profesionály, lze je také nazvat prodejnými. Zručná, a přesto evidentní manipulace s fakty, stále stejně směřovaní odborníci, propagace a prosazování jednostranných zájmů se staly standardem jejich vysílání.  Nelze si toho nevšimnout, takže kritika přichází ze všech stran a nijak dobře se neposlouchá. Což je pochopitelné, televizní hvězdy mezi redaktory a moderátory byly zvyklé na jiný přístup obecenstva, tedy na obdiv a potlesk, nikoliv na kontrolu. S rozvojem sociálních sítí jakožto dalšího zdroje šíření informací dochází k možnosti porovnávat různé zdroje a veřejnoprávní stanice.  ČTK poskytující sdělení i velkým soukromým médiím ztrácí monopol na utváření smýšlení obyvatelstva. To sice vede ke značné roztříštěnosti společnosti, na druhou stranu je poté na každém z nás, čemu uvěří. Jedinou správnou cestou veřejnoprávních televize a rozhlasu by tedy mělo být objektivní zpravodajství, průhledné hospodaření a profesionální přístup. Pokud se na tyto atributy solidní novinářské práce nelze spolehnout, je kritika na místě a žádný syndikát novinářů se jí nemůže bránit.

  Existuje ještě jedna část novinářské obce. Jsou to investigativní publicisté. Jejich konání je na hranici novinařiny a práce kriminální a hospodářské policie. Nemají ochranu nastavenou zákonem pro policisty, zároveň pracují ve stejném prostředí a musí počítat se všemi riziky spojenými se svou činností. Těm nějaká ta urážka vůbec nemůže přijít dramatickou, jsou zvyklí na vyhrožování a mohou být vystaveni i násilí a nebezpečí ztráty života. Je to ale volba jich samotných a následky svého rozhodnutí nesou bez ohledu na platné zákony. Povyk novinářů a publicistů je tedy pouze snahou zavřít ústa oponentům podporovaných elit této oblasti. Jde už o několikátý pokus o vytvoření náustkového zákona. Přitom by stačilo poskytovat skutečně prověřené, pravdivé a nepřekroucené informace.

J3.K

 

Speciály

Tipy