Syndikát novinářů straší

  Jste li autor uveřejňující své myšlenky na blogu, případně vlastníte li internetový časopis či objevují li se Vaše texty na sociálních sítích, projevujete svůj vlastní názor a je jen na Vás, jakým způsobem to děláte. Pochopitelně se můžete trefit do vkusu určité skupiny lidí, lze však také předpokládat, že někomu přijde Vaše práce v podstatě nezajímavá, někoho i rozohní a kritika na sebe nenechá dlouho čekat. Poté můžete ve své práci pokračovat či skončit, jde o Vaše rozhodnutí. Většinou tvoříte zadarmo, jen ti šťastní posbírají honoráře. O to větší máte svobodu myšlenek a není nikdo, snad jen  s výjimkou zákonů, kdo by Vás mohl omezovat, což platí do doby, než cenzura zastaví možnost svobodně se realizovat a prezentovat.

  Jste li ovšem skutečný novinář, publicista a redaktor, jste zaměstnancem vlastníka médií, ve kterých pracujete a jemu jste zodpovědný. To platí pro soukromá média, jako jsou například deníky a časopisy patřící Bakalovi a Babišovi. Od těchto autorů nemůžeme očekávat skutečně objektivní zprávy, protože jsou li zaměstnancem soukromého subjektu, je pravděpodobné, že nepůjdou proti němu. Zároveň je třeba vydělávat, případně předstihnout konkurenci, takže obsah článků uveřejněných v těchto periodikách, na rozhlasových vlnách nebo v soukromé televizi odpovídá zájmům vlastníka a jeho podřízení se musí přizpůsobit. Poté tedy záleží pouze na vlastním svědomí, chce li za těchto podmínek dotyčný pro někoho pracovat a opět nese riziko, že obsah jeho práce bude pod palbou kritiky veřejnosti nebo konkurence. O to více, že ne vždy jsou autoři objektivní. S tím se je třeba smířit.

  Trochu jiný je případ veřejnoprávních médií. Důležitým ukazatelem je skutečnost, že tato část médií je udržována při životě z peněz daňových poplatníků.  Má tedy de facto akcionáře z širokého spektra celé společnosti. Televizní a rozhlasové poplatky jsou povinné téměř pro každého z nás, zbytek prostředků poté přichází do ČT a Čro ze státního rozpočtu a obě stanice a zároveň firmy s obrovským rozpočtem by se ze své činnosti měly obrazně zodpovídat lidu. Takže by jejich účetnictví mělo být víceméně přístupné každému, kdo o to projeví zájem. Také práce redaktorů a moderátorů by měla odpovídat širokospektrálnosti divácké a posluchačské obce a rozhodně nebýt tendenční a ovlivněná politickou objednávkou.  Z toho vyplývá i logická nepříslušnost veřejně vystupujících osob k politickým stranám a sdružením, ochota přinášet reálné a nezkreslené informace, zároveň spolupracovat se všemi stranami účastnými na dění kolem nás a poskytovat vyrovnaný prostor všem, kteří patří k účastníkům různých procesů ve společnost. Tomu tak ale není.

  ČT a Čro se staly velmi silným nástrojem užší skupiny politiků propagujících vlastní záměry. Přestože lze reportéry těchto stanic považovat za skutečné profesionály, lze je také nazvat prodejnými. Zručná, a přesto evidentní manipulace s fakty, stále stejně směřovaní odborníci, propagace a prosazování jednostranných zájmů se staly standardem jejich vysílání.  Nelze si toho nevšimnout, takže kritika přichází ze všech stran a nijak dobře se neposlouchá. Což je pochopitelné, televizní hvězdy mezi redaktory a moderátory byly zvyklé na jiný přístup obecenstva, tedy na obdiv a potlesk, nikoliv na kontrolu. S rozvojem sociálních sítí jakožto dalšího zdroje šíření informací dochází k možnosti porovnávat různé zdroje a veřejnoprávní stanice.  ČTK poskytující sdělení i velkým soukromým médiím ztrácí monopol na utváření smýšlení obyvatelstva. To sice vede ke značné roztříštěnosti společnosti, na druhou stranu je poté na každém z nás, čemu uvěří. Jedinou správnou cestou veřejnoprávních televize a rozhlasu by tedy mělo být objektivní zpravodajství, průhledné hospodaření a profesionální přístup. Pokud se na tyto atributy solidní novinářské práce nelze spolehnout, je kritika na místě a žádný syndikát novinářů se jí nemůže bránit.

  Existuje ještě jedna část novinářské obce. Jsou to investigativní publicisté. Jejich konání je na hranici novinařiny a práce kriminální a hospodářské policie. Nemají ochranu nastavenou zákonem pro policisty, zároveň pracují ve stejném prostředí a musí počítat se všemi riziky spojenými se svou činností. Těm nějaká ta urážka vůbec nemůže přijít dramatickou, jsou zvyklí na vyhrožování a mohou být vystaveni i násilí a nebezpečí ztráty života. Je to ale volba jich samotných a následky svého rozhodnutí nesou bez ohledu na platné zákony. Povyk novinářů a publicistů je tedy pouze snahou zavřít ústa oponentům podporovaných elit této oblasti. Jde už o několikátý pokus o vytvoření náustkového zákona. Přitom by stačilo poskytovat skutečně prověřené, pravdivé a nepřekroucené informace.

J3.K