Tenká stužka mezi krásou a hrůzou

  Přímo komicky se choval Mussolini: ukrutně se mračil, poulil oči a pusu špulil do takového legračního prasečího rypáčku. Když se dostal do varu, zvyšoval tempo své řeči a s ním i výšku tónu až skoro do pisklavé fistule, takže pak logicky musel zařadit dlouhou pauzu, během níž se houpal na patách a vystrkoval dopředu své požehnané břicho. Hitler zase během pauzy uhlazoval mastné vlasy na zpoceném čele a prstem si přejížděl uprskaný knírek. Dalo by se říci, komické figurky. A přece, ti, co stáli dole pod tribunou, vysloveně šíleli. Že by to bylo silou argumentu? Těžko, sypali ze sebe stokrát opakované fráze a kolikrát to byla taková moudra, že nad tím zůstával rozum stát. Ale lidé ty fráze chtěli slyšet, tak moc je chtěli slyšet, že pro ně byli ochotni i zabít.

Ano, abych uvedla i příklad pozitivní a nám všem tehdy velmi milý. Václavu Havlovi každý rád odpustil jeho rrrr a že v řeči trochu zadrhával, nevadily ani krátké kalhoty na přehlídce. Prostě, věřili jsme mu a s námi celý kulturní svět. Znala jsem se s ním, dokonce mi předával vyznamenání Nadace Olgy Havlové za můj projekt ozdravných pobytů. Byl fakt super.

Jedna věc je podivná. Nositelé tohoto zvláštního daru nemusí být na první kouknutí nijak zajímaví a vůbec už ne v obecném smyslu hezcí. Znala jsem krásnou holku, která neustále s láskou hovořila o svém manželovi, v očích jí vždycky zasvitlo a hlas zjihl. Strašně jsem si přála ho poznat. Pak jsme se jednou potkali v divadle a já nechápala. Malý, skoro vychrtlý, celý jakoby šišatý, nad špičatým nosem brýle bez obrouček a do čela mu spadaly takové nijaké vlasy rovné jako hřebíky. Ale jeho krásná žena ho obletovala jako včelka květinu, a nebyla sama, ženské se na něj přímo lepily.

Ostatně, víme, jak vypadal Goebbels, takový skrček s koňskou nohou, a krásné herečky mu do postele zrovna padaly, však to jedna česká diva potom platila celým svým životem.

Že by to bylo mocí?
Ano, moc je charismatická. Je však i pomíjivá, bohudík.

Důležitou pravdou je, že charismatičtí lidé nestojí vždycky na pódiu. Jsou často mezi námi a pro své okolí bývají požehnáním.

Vzpomínáte si ze svého dětství na učitele, který vám dokázal otevřít brány svého předmětu tak, že se stal vaší celoživotní láskou? Na laskavou sestřičku v nemocnici, která několika slovy či doteky zahnala strach z nemoci? Doktora, který vás vyléčil hlavně tím, že jste mu uvěřili, že vás vyléčí? Na přítele, který zahnal stres od vašich dveří a pomohl vám poprat se s potížemi?

Pokud jste takové lidi potkali, máte štěstí. Važte si jich.
Pokud ne, vydejte se je hledat. Alespoň já je hledám stále. A několik jsem jich už potkala.

Snadno se vám může stát, že místo na charizmatickou osobnost narazíte na narcistu. Ale toho rozpoznáte. Jak?

Charizmatická osobnost vás celou obejme, pohladí, aniž by promluvila. Když mluví je skromná. Narcista mluví a mluví, umí se tvářit třeba i skromně, vstřícně, případně láskyplně; ale za očima má mrtvo a průhledný chlad, ať ze sebe sype hesla lásky a přátelství, nebo nenávisti.
Poznala jsem obojí, lidi charismatické i narcisty. A napíši o nich.

P.S.
Kdosi mi řekl: Hledajíce druhé, nacházíme sebe. Anebo by to mohlo být i naopak.

Katerina Kaltsogianni