Totální moc a osobní vyznání

  Tyto úvahy mne napadají při pohledu na politickou scénu, když sedím za volantem svého vozu, při vyplňování daňového přiznání, komunikaci s bankou, či zamyšlení nad totální mocí a zvůlí státních orgánů, policie, případně při dalších zvěstech o zvěrstvech, která se na nás připravují v Bruselu. Poznání, že prostý jedinec je pouhou bezvýznamnou loutkou i tehdy, když pro své okolí znamená silnou osobnost s rozhledem a inteligencí na solidní úrovni, zatímco na postech znamenajících moc sedí často naprosto se s realitou nepotkávající lidé, o jejichž výši IQ lze silně pochybovat, je prostě zdrcující. Můžete být chytrým člověkem, vnímavým, znalým, přemýšlejícím, zajištěným, dovedným, přesto jste nic. A pak si pustíte televizi a z ní na Vás hovoří někdo, kdo evidentně udělal školu, která jej nic nenaučila, shoda okolností ho vynesla vzhůru a on nejen, že rozdává rozumy, ale ještě ovládá nesmírné peníze a jako bonus Vám znepříjemňuje život. A Vy nemáte jinou možnost, než maximálně psaným textem protestovat a možná si postěžovat mezi sousedy.

  Jistě, můžete vstoupit do politiky. Nedělejte to. Nejste li u zdroje nebo zdrojem velkých peněz a přímo iniciátorem založení zajímavého subjektu, nemáte moc šancí vystoupat do míst, kde by někoho Vaše názory zajímali. Vždy přijdete pozdě a jen koukáte, jak se rozdávají pozice a funkce. Můžete jít krok po kroku, ale to musíte začít ve dvaceti. Stejně nikam dojít nemusíte. Nevybere li si Vás lídr jako ikonu něčeho, jste opět pouhým pěšákem. Někomu to stačí, jinému nikoliv. Jedinou možností je tedy být výraznou postavou, které si lidé všímají. Na to vsadil třeba Pavel Novotný z ODS, který je ledoborcem naší politiky. Na to však musíte mít žaludek. A morálku odpovídající chování, kterým se prezentujete. Nikoliv tedy kvality ve spojení s moudrostí, inteligencí, znalostmi či jistým šarmem. Pokud bych měl jít touto cestou, zůstanu radši mimo politiku, přičemž tedy asi těžko v budoucnosti něco ovlivním. Osobně jsem se pokusil do ní vstoupit, udělal to a upřímně si myslím, že se blížím odchodu.

  Kdybych měl napsat, co vše mi vadí, bylo by to na mnoho článků. Můžeme se pozastavovat nad zákony, způsoby jejich naplnění, ale i nad běžnými věcmi. O mnohém se dozvídáme pouze z doslechu a až po schválení poslanci, radními, zodpovědnými. O dopravních opatřeních rozhodují lidé, kteří snad ani neřídí, například vystouplé bílé podélné pruhy, které se objevují stále častěji v Praze, třeba na Vinohradské ulici, musel nechat vzniknout idiot, který nikdy nejel na motorce nebo v normálním neterénním autě. Barva shodí s běžnou podélnou čarou je ještě více maskuje a těch pádů přes ně včetně cyklistů už jsem viděl hodně. Odřené disky nepočítaje. Jde o prkotinu, která zabíjí a o důkaz nesvéprávnosti těch, kteří je schválili. Také stačí napsat pár slov o zneprůjezdnění části nábřeží Piráty a jsme doma v tom, kam až sahá míra arogance. U dopravy bychom mohli pokračovat, vytváří se restrikce v takové míře a na tolika frontách, navíc spojené s promyšlenou propagandou, že mít motorismus za svůj koníček a rychlost za mladší sestru je v očích státních orgánů a většiny Čechů držících se volantu jen z důvodu potřeby převézt vajíčka činem téměř trestným. Jste tak nechtěným vyvrhelem.

  Politika samotná je souborem neřestí, moci, ega, hlouposti a hamižnosti. Každý trochu se světosměřování vymykající jedinec je sešrotován nebo přetaven. Čím více stoupáte po pyramidě, tím více zjišťujete, jak malým pořád zůstáváte. Jestliže světové elity berou českého předsedu vlády jako správce malého parkoviště, kam až poté sahá jejich moc. Zvláště, když si uvědomíme, co vše si může dovolit v domácím prostředí právě Babiš. A jak bezvýznamnými pro dění na planetě zůstávají kolaborující sluhové typu Pirátů šči Top09, kteří přitom dokážou rozvrtat celou naší krásnou zemi. O něco významnějším zmetkem je člověk ,,pracující‘‘ na úrovni Evropské komise, pokud jede podle správných not, má se výborně. Nicméně pořád je to post komorníka, nic více. Bezvýznamnost každého z nás je poté prostě alarmující a ještě zjevnější.

  Jednou z mála radostí, které mohou být lidem dopřány, jsou příjmy. Někomu se podaří v životě vydělávat tolik, že jej to dělá spokojeným, jinému nikoliv. Nerovnost podmínek je zjevná. I když se startovní čára zdá být stejně rovná pro všechny, není tomu zdaleka tak. V zákonech je mnoho kliček a děr, kterými proudí peníze předurčené k bohatnutí jedněch a ožebračování druhých. Daně jsou rozhodně zlodějna. A to natolik devastující, že plno lidí už dělá tzv. na černo jen proto, aby nedělali státu dojnou krávu. Šedá ekonomika je daleko rovnější, přehlednější a ve finále i produktivnější než ta státem sešněrovaná. Daňové zákony a vymáhání jejich plnění patří k tomu prostředí nejvíce terorizujícímu prostý a pracující lid, ale i podnikatele a firmy. Nesmírně složitý systém je navíc tak nepřehledný, že živí tisíce dalších právníků, poradců, mraky účetních a státních úředníků. Ti všichni se přiživují na celém procesu výběru daní a je s podivem, že na konečném výstupu zůstává ještě tolik miliard, kolik jich stát potřebuje. A to se na nás v Bruselu připravují další druhy daní. Opět se tak projevuje nicotnost normálního člověka bojujícímu s harpií za to, co sám svou prací vydělá a na čem závisí kvalita jeho života.

  Jak jsem již v úvodu napsal, na vše, co mne nikoliv jen trápí, ale spíše do nekonečna irituje, je třeba mnoho stránek. Život by mohl být tak jednoduchý a fajn. Jenže stále dokola řešíme doslova hovadiny, aby úřední šiml byl spokojen, politik aby získal pocit vlastní důležitosti a  komfortu, státní pokladna byla plná dost na to, aby si z ní někteří mohli brát, též aby bruselským lehkoživkům zbylo dost na jejich nákladný život, abychom uživili korporace, ale hlavním důvodem toho všeho je, aby se skutečné elity měly dobře a mohli spřádat plány na to, jak naloží s budoucností planety. A tím i s naší. Ok, nejvíce mne štve, že s tím vším nemohu vůbec nic dělat. Jediné, co ano, je jistá anarchie. Ale i za tu je po odhalení člověk tvrdě potrestán. Stačí, že je zachycen, zaměřen a poté už jen sledován. Opravdu Vám to nevadí? Žít ve strachu a nemít možnost mít na svůj život dostatečný vliv?

Jindřich Kulhavý