Ukrajinci jako muslimové
www.inadhled.live Migrační vlna podporovaná Bruselem ovlivňuje život v mnoha západoevropských zemích a doslova spláchnula řadu zvyků, mění kulturu a vnímání celé společnosti. Jestliže ve Francii či třeba Portugalsku a Anglii byli na příliv cizinců částečně zvyklí, to díky množství kolonií, pak Německo či Rakousko zažívají těžký šok a původní obyvatelstvo poznává, jak chutná africká a islámská medicína. Ani v Paříži či Lyonu nebyl denním úkazem pohled na stanová města uprostřed metropole, v Bruselu se prodávaly pralinky, ale netloukli se mezi sebou Eritrejci. Černoch v Německu patřil spíše k pozůstatkům americké armády, než aby byl vážným bezpečnostním rizikem při pohybu po německých ulicích. To vše je minulost a množství muslimů je natolik velké, že už si začínají nárokovat různá práva a vyhlašují, že Evropa bude brzy jejich. Anglie k tomu nemá daleko.
Že je migrace celosvětový problém, o tom nás přesvědčuje situace na jižních hranicích Spojených států, kde se Texasané rozhodli vzít situaci a obranu hraniční čáry do svých rukou a může to vést až k oddělení tohoto státu od celé Unie. Východní Evropě se tento trend nějakým zázrakem vyhnul. Možná k tomu přispěla důslednost Maďarů neochotných pouštět z jejich směru migranty dále. Ne, že bychom na především pražských bulvárech nepotkávali více Afričanů než kdysi, i u nás už se objevují, nicméně my máme jiný problém. Migrace nakonec neminula ani nás, nepoučili jsme se. Jen přistěhovalce z islámských zemí nahradili Ukrajinci. I je sem pozvala vláda, učinila jisté pobídky a zavřela oči nad pravděpodobnými následky.
Není to podobnost čistě náhodné, společné znaky s chování afrických a blízkovýchodních přistěhovalců vnímáme i jinde. Jestliže jsou většinou Ukrajinci pracovitější a domestikovanější než přivandrovalci na Západ, pak společné s nimi mají představy o budoucnosti zemí, do kterých se dostali. Stále častěji se setkáváme s názorem, že se ti naši noví spoluobčané už na Ukrajinu nevrátí. Řada z nich tu je už déle, získávají české občanství a začínají zaměstnávat ty, kteří ,,dorazili“ nedávno. Zakládají u nás rodiny, pobírají sociální dávky, část u nás získaných peněz, často nezdaněných, odesílají na Ukrajinu. To se už dlouho děje ve Francii, tam se z toho stal národní folklór, jen směr toku peněz vede například do Maroka.
Problémy s Ukrajinci se u nás stupňují. Ti nejmladší se tu cítí být doma a vykřikují, že je otázkou času, kdy se dostanou k moci a Čechy i Moravany vytlačí. Je až neuvěřitelné, co vše jim u nás prochází. Na ruku jim jdou finanční úřady (neexistuje stejný metr pro české a ukrajinské podnikatelské subjekty), sociální úřady a bankovní domy. Pobočka ČSOB ve Freyově ulici v Praze vytěsnila české klienty a víceméně už dva roky funguje především jako proukrajinská. Ukrajinci u nás pořádají demonstrace, vykřikují veřejně nacistická hesla a s podporou politiků a médií ochotných mlžit o skutečné historii obhajují nacistické cíle a záměry. Pozdrav Slava Ukrajina slyšíme častěji od našich představitelů než od samotných Ukrajinců a žlutomodrých vlajek je všude více než těch našich. Sebevědomí těchto migrantů narůstá s tím, jaké úlitby jim stát poskytuje. Ztrácí respekt k policii, přičemž si uvědomují mnohem menší postihy, které jim hrozí v případech konané trestné činnosti. Je až strašidelné, kam jsme to nechali dojít.
Množství Ukrajinců u nás roste. V Polsku jim začíná být těsno, byť i tam na nich stojí například stavebnictví. Poláci jsou přeci jenom velký národ a jen tak si něco líbit nenechají. Slováci mají zase konečně vládu, pro kterou jsou důležitější vlastní občané. A my? Všechno špatně. Rektální vládní průzkumníci se střídavě zanořují do amerického, bruselského a ukrajinského pozadí. Od pětikoaličních představitelů slyšíme stále dokola, jak je pro ně prioritou pomoc Ukrajině, opoziční ANO se tomu nijak zvláště nahlas nebrání. Vláda jde ještě dále a plundruje státní rozpočet způsobem, který by normální národ vyhnal dávno do ulic. Jeho únorový schodek převyšuje ty ještě relativně nedávno předešlé za celý rok. Generálprezident shání dělostřeleckou munici pro Zelenského, aniž by ho zajímal stav České republiky a ekonomická situace jejích občanů. Ožebračují společně seniory, střední i nižší vrstvu, naopak dotují Ukrajince jezdící na dovolené nejen do ,,válčící“ země, ale i na Maledivy, do Egypta či Turecka.
Kyjev si nárokuje až deset miliard euro měsíčně za to, že bude udržovat válečný stav s Ruskem. Jde o peníze, lidské životy nikoho nezajímají. USA za svou podporu požadují snížení objemu plynu proudícího přes Ukrajinu do Evropy. Jde o špinavý byznys, který ve finále platíme my. K tomu máme na krku milion Ukrajinců vnímajících naši zemi podobně, jako to má hejno sarančat ve vztahu k nově objevenému poli s úrodou. Oni se vzdali své země ve prospěch Západu a nečekejme, že budou trpět přehnanou láskou k té, která jim i proti vůli části jejího obyvatelstva poskytla azyl. Přináší své zvyky, mentalitu, nacionální myšlení, to vše rozdílné od nás. Využívají řiťolezectví českých politiků, jejich slabost a neschopnost. A dobře vědí, že za podporu Pětikoalice získají snadno občanství v zemi, která je součástí EU, což jim otevře dveře dále. Ani v tom se od muslimů na Západu neliší. Musíme se však ptát, nakolik si Pětikoaličníci uvědomují, co se stane, až milion Ukrajinců bude u nás zastupovat politická strana složená z nich? Převálcuje všechny ostatní a vládnout v naší zemi budou cizinci. Je nejvyšší čas to změnit. Opravdu je na čase si vzpomenout na dobrá vztahy s Ruskem a podobně jako Slováci je obnovit. A ukončit dotování země, která je žoldákem Západu.
Jindřich Kulhavý
