Umřít se dá různě, ale něčemu je třeba se bránit

  Rizik v každodenním shonu je mnoho a my jsme ochotní je akceptovat. Ve chvíli, kdy sedneme za volant, soustředíme se na řízení, protože víme, že každá chyba může být smrtelná. Podobné je to v řadě zaměstnání. Některá již svou podstatou patří k tomu naprosto nebezpečnějšímu, co existuje. Hornictví, stavebnictví, práce s velkými stroji, ale i sezení za volantem kamionu vyžadují nejen disciplínu, ale také odvahu a štěstí. To samé lze říct o volnočasových aktivitách, adrenalinové sporty často končí nejen vyplavením adrenalinu, ale občas tragickou událostí s následným smutečním proslovem.  Je však třeba si uvědomit, že všechny tyto možnosti si vybíráme sami a ať už s prací, tak i se sportem hraničícím s bláznovstvím můžeme kdykoliv skončit. U jízdy motorovými vozidly je to složitější, často musíme spoléhat na postřeh a chování ostatních, nicméně většinou máme možnost aspoň nějak reagovat a průšvihům předcházet. Ne vždy tomu tak je, ale vycházíme z toho, že se na silnici pohybují lidé, kteří se navzájem nechtějí zabít a případné havárie jsou pouze důsledkem lidského selhání a nepozornosti.

  Bohužel existují však situace, kdy smrt přichází naprosto nejen nečekaně, ale také nelogicky. Jdete ráno do práce a skončíte pod vlakem, protože nějaký šílenec dostal nápad Vás pod něj strčit. Jste na tržišti a chcete si koupit svařené víno, mezitím se přiřítí  kamion a přejede vše včetně Vás. Jdete večer na koncert, na který se dlouho těšíte, ale místo zajímavého programu Vás čeká střelba, krev, znásilnění a mučení. Nebo jdete jen tak po ulici a maník s nožem zkusí najít Vaše ledviny. V normální kulturní společnosti se to nestane, jenže ta už přestává existovat. Působením pološílených politiků nastala v části Evropy situace, na kterou nejsme nijak připraveni. Po chodnících a parcích se pohybují lidé, kteří byli zvyklí celé své mládí prožít na ulici, často v boji o kus jídla, později o nějaký majetek či o život. Pochází z prostředí, které vyhovuje těm nejsilnějším, nejagresivnějším, nejradikálnějším či nejméně morálním. Díky novoevropské ideologii a ztrátě pudu sebezáchovy části Evropanů se objevili úplně jinde, než kde žili dosud. Byli vpuštěni do společnosti lidí, kteří dosud neměli potřebu krýt si záda, bát se chodit v noci venku a v oděvu, který jim vyhovuje. Přišel teror. Nejsou to přímo bojovníci, protože si nevybírají k atakům sobě rovné, tedy aspoň po stránce fyzické, ale je v nich dostatek zloby a zášti, obojí navíc podporované fanatickým náboženstvím, na to, aby se stali nebezpečnými pro své okolí. Chovají se nepředvídatelně a už jen svou existencí vzbuzují strach. Množství násilných činů narůstá, jejich důsledky jsou tragické a většinou se týkají především žen a nově i dětí.

  Přestože policejní svodky jsou falšovány a média nesmí a většinou ani nechtějí informovat o zvěrstvech, která se dějí, je patrné, že život se na mnoha místech mění. Příliv migrantů způsobil v mnoha lokalitách v Západní Evropě šok, ze kterého se tyto země nevzpamatují. Přitom hustota uprchlických center v Německu připomíná nálet kobylek. Akurátní Germáni a s nimi i Švédové se musí najednou smířit s nepořádkem, nebezpečím a násilím. I přesto pokračují ve vlastní sebedestrukci a místo zařazení zpětného chodu nadále volí politiky, pro které je prioritou likvidace vlastního národa, vytváří hrdiny z převaděčů a investují do neziskových lidsko-právních organizací. Neustálé hledání důvodů, proč ti hodní muslimové a Afričané vraždí, vytváření fám o psychických onemocněních či rovnou omluvy ve smyslu on nic neudělal, jen byl věrný svému náboženství, je jednoznačným příkladem arogance a zároveň ignorace vlastních spoluobčanů a voličů. Jak dlouho se ještě nechají běžní Němci házet pod rozjeté vlaky milými a tichými černochy, Francouzi muslimskou mládeží střílet jako na jatkách, Švédové vytěsňovat z vlastních měst obchodníky s drogami a gangy mladistvých, Londýňané napichovat na nože a celkově Evropané přejíždět rozzuřenými náklaďáky? Jak dlouho budou sloužit evropské ženy jako matrace a děvky vhodné pro nadrženého, černého a Alláha vyznávajícího agresora? Opravdu je třeba, aby celá evropská snaha mít se dobře a žít bezpečně skončila kvůli pár stům finančně a ideologicky zainteresovaným politikům a také proto, že si to tak nadnárodní korporace vymyslely? Jsou skutečně Evropané předurčení k porážce, aniž by se začali bránit?

  Délka života je různá. Zkracují nám ji nejen naše zlozvyky, ale také jiné okolnosti. Farmaceutické koncerny na nás doslova testují své schopnosti, potravinářské koncerny vymýšlí, co vše lze do nás nacpat, aniž by nás to HNED zabilo, zbrojaři vymýšlejí stále sofistikovanější způsoby, jak nás co nejlevněji a nejúčinněji zlikvidovat v případné válce, ekologové vytváří prostředí organizovaného strachu z přírodních katastrof způsobených lidskou činností, finančníci zvyšují stres tištěním bezcenných peněz vedoucím k obrovské krizi, létají nad námi letadla vypouštějící chemtrails. To vše dokážeme nějak přežít. Ale ohrozit naše životy importem potencionálních vrahů a agresorů, inseminátorů a jedinců s IQ potopené ponorky je už něčím, čemu se bránit prostě je třeba a hned. Všichni ti, kdo volají u nás po přílivu migrantů, hrají si na solidární a myslí si, že je třeba jim otevřít naši zemi stejně, jako to udělali Němci, ohrožují i vaše ženy, děti a domovy.  Nemá cenu se bránit až těm, co přichází. Je třeba začít dříve a u těch, kteří chtějí umožnit podobná zvěrstva, jaká se dějí nyní na Západě. To by měla být nyní naše priorita. Nechceme li mít tu cestu od A do B příliš krátkou.

J3.K