Výjimečnost a odlišnost se často trestá

  I přes výše uvedená fakta se člověk snaží vyhnout jisté uniformitě. Můžete být metrosexuál, ale ani tak nebudete chtít nosit stejný komplet, jako Váš kolega v práci. Koupíte si sériově vyráběné auto, ale aspoň nějakou maličkostí si jej přizpůsobíte vlastní představě. Pokračovat by se dalo donekonečna. Na principu individualizace pracuje mnoho firem dodávajících různé produkty. Od architektů, přes výrobce odívání, elektroniky, aut či holiče. Čím menší je série výrobků, tím jsou dražší a vyložené unikáty si může dovolit jen něčím výjimečný jedinec. Takže cestou k odlišnosti pro většinu z nás je úprava stávajícího velkosériového produktu. Tedy…neplatí to pro každého. Je pár takových, kteří se snaží být naprosto nenápadní, průměrní a nevybočující z davu. U některých jsou to tzv. mimikry, kdy jde o to být co nejméně nápadný a přitom si dělat své, jindy je to lenost, pohodlnost či praktičnost. Přesto většina z nás chce být tak nějak sebou samým a snaží se něčím odlišit. Proto nosíme šperky, hodinky, různě barevné oděvy, máme rozdílná auta, většina domů je originál. Je vcelku přirozené dát najevo svou jedinečnost. A se zvyšujícím se egem, majetkem či postavením se tato vlastnost násobí.

  Odlišování se má však své hranice. Například snem politiků či ještě spíše diktátorů je mít pod sebou jednobarevný národ. Takový se totiž ovládá nejjednodušeji. Stačí se podívat na režim v KLDR, kde vypadají všichni stejně a také se tak chovají. Podobné to je v armádě, kde uniformita zjednodušuje velení a výstřednost se až na výjimky neodpouští. Tam, kde je disciplína silnější, než vlastní pudy, se vládne nejlépe. Proto se stále více zvyšuje snaha svázat nás zákony, předpisy a restrikcí. Jakákoli možnost variant je předpokladem toho, že se někdo začne zabývat tím, jak vystoupit z řady. A o to není zájem. Takže je vše rozděleno na určité sféry. Pro pocit naší svobody existuje prostor, ve kterém máme volnou ruku. Jak se oblékáme, češeme či co jíme, do toho nám nikdo nemluví. Jak máme politicky myslet, to už je vhodné nějak ovlivňovat, takže nám je třeba Českou televizí předkládán ,,správný´´ názor a ten špatný je odsuzován, přičemž jeho prosazovatel je dehonestován. Nu a pak tu jsou záležitosti, které jsou prostě zakázané. Nikoliv proto, že by nějak zásadně narušovaly soužití občanů, ale prostě proto, že zakázat jdou.

  Automobilismus je již po více jak sto let náhradou kdysi tolik oblíbené dopravy pomocí koní. Ušlechtilý hřebec či krásná klisna, případně silný valach, byli znakem určitého bohatství a moci. Později se s výjimkou skutečných milovníků koní na tuto pozici dostala motorová vozidla. Jejich vývoj a obliba se postupně dostaly tak daleko, že Ford začal vyrábět svůj model T na běžícím pásu. Tím byl učiněn první krok k uniformitě vozového parku. Naštěstí zůstalo zachováno rozmanité množství značek, takže nejezdíme všichni v jednom typu. Přestože dochází k různým fúzím a spolupráci mezi automobilkami, pořád lze mezi značkami vnímat dostatečný rozdíl. V autosalónu si nadále můžete zadat rozdílnou výbavu a barvu, nicméně už není možné si většinou doupravit sériový výrobek své představě. Bohatá doplňková výbavy je sice jistým řešením, nicméně k originalitě má daleko. V mnoha případech je to lepší, jindy se chytáte za hlavu, co vše je zakázáno. Mantinely se opět zúžily. Kdysi hodně divoká tuningová scéna téměř zanikla, mnoho skutečných fandů zahořklo. Sice se na silnicích přestala objevovat plasty olepená a nebezpečná monstra, zároveň se ale vytratila široká obec nadšená pro mechaniku a rychlost. Jestliže usměrnění některých aktivit lze brát jako pozitivum týkající se bezpečnosti provozu, existují jiné, kde prostě byla sebrána radost ze svobody a individuálního pocitu výjimečnosti. Podobné je to u motocyklů, kde pomalu mizí možnost odlišit se. Povinnost mít naprosto vše s homologací komplikuje život nikoliv pouze uživatelům motorek, ale zároveň mnoho výrobců balancuje na hraně zákona a krachu. Týká se to především dodavatelů výfukových systémů, kdy je třeba mít na každý model zvláštní homologaci. Platí to však i pro další doplňky. Brání se tím nejen zvyšování výkonu motorů, ale i vizuálním změnám, které by často nijak funkčnost a bezpečnost stroje neovlivnily. Tím samozřejmě není myšlen případ uvedený na titulní fotografii, určité hranice mají své opodstatnění.

  Být individualitou je problém i v jiných směrech. Například ve sportovních týmech je často povinnost podřídit se kolektivu na prvním místě, přestože sport dělají krásným především individuální dovednosti. Možná právě proto u nás nikdy nevyroste hráč takových schopností, kterými diváky udivují Neymar, Messi či Ronaldo. Důraz na jednolitost tak zabíjí mnoho talentů. Podobné je to i v zaměstnání, kde solitéři bojují se snahu za každou cenu být vměstnáni do určitých tabulek. Přitom právě tito lidé mají předpoklady k úspěchu. Jejich cesta je v určité fázi podstatně těžší, ale nenechají li se spoutat, mají před sebou více výzev a možností dokázat je překonat. Žijeme v době, kdy je odlišnost vítaná pouze tehdy, naplňujete li například představy genderových inženýrů. Vytunění účastníci pochodu homosexuálů jsou přitom pro společnost daleko nebezpečnější, než pár upravených aut na srazu. Vše ostatní se má postupně slévat do jedné hmoty, což platí i o snaze vytvořit jednu společnou rasu. Jde o další důkaz jisté degenerace lidstva. Potlačení individuality a touhy odlišit se vede v zásadě k zpomalení vývoje.

J3.K