Vývoj vztahu a jeho zákonitosti platí všude

  Muž a žena, původně dva cizí lidé, kteří se někde narodili, nějak žili, mají za sebou rozdílné dětství. Spojuje je zpočátku jen to, že se vyskytnuli na stejné planetě přibližně ve stejné době a jejich cesty se čistě náhodou střetnuly. Sbližování může mít rozličné začátky, ale pravděpodobnou startovní čárou je první oční kontakt. Vynechme nyní extravagance typu předem domluvených sňatků, nákup nezletilých nevěst či komerční vztahy, případně lásku přes internet a genderově úchylné záležitosti spojené s nemorální korektností. Jsme kulturní národ, takže přijměme fakt, kterým je seznámení se muže a ženy v běžném životním prostředí. Takže první šancí k počátku společné existence je projev vzájemných sympatií, ze kterého se postupně vyvíjí další sbližování. Poté následují doteky, vůně probouzí feromony a zlomovým okamžikem bývá milování. Funguje li vše výše uvedené na jedničku, získává dvojice pocit, že k sobě patří. Fáze zamilovanosti má své specifikum v podobě potlačení pudu sebezáchovy, lidé jsou schopní si odpustit i to, co může být v budoucnu důvodem k velkým komplikacím. A to je zásadní problém. Okamžiky poblouznění z momentálního štěstí stojí časem mnoho nervů, peněz a ukrajují roky z našich životů

  Čas ubíhá, vědecky je dokázáno, že skutečné zamilování trvá rok. U jednotlivců se to samozřejmě liší, v případě skutečné shody může výjimečně trvat i celý život, nicméně ve valné většině dochází brzy k období kompromisů. Na povrch vyplouvají původně jen okrajově vnímané jevy, ze kterých se postupem času často tvoří základ k alergii a antipatii. Z maličkostí se stávají zásadní záležitosti, které se daří překonat jen tam, kde zůstala láska a vzájemná úcta. Samotný zvyk soubytí nestačí. Respektive ne na dlouho. Stále častěji dochází ke konfliktům, jejichž konečným řešením je z více, jak z 50ti % rozchod. To mluvíme o manželství, člověk ve svém životě těch konců různě hlubokých vztahů zažívá podstatně více. A poslední období bývá nemilé. Jeho součástí je vztek, vytváření dezinformací, nenávist, naschvály, žárlivost, ztráta pokory a je li o co bojovat, což se bohužel netýká jen majetku, ale i dětí, jde často o manipulaci s jejich vědomím a výjimečně dojde téměř k násilíí. Říká se, že čas staré rány zhojí, což platívá i v tomto případu, nicméně samotný rozchod umí být velmi bolestivý. Samotný vývoj vztahu nebere ohled na počáteční romantiku a jistotu, že tentokrát je to to nejlepší. Byť z toho to nejlepší vzniklo, tím jsou myšleny především děti.

  Srovnáme li to se vztahem dvou a více států, je to podobné. Vznik EU a vstup do partnerství se i u nás prožíval s euforií. Přestože mnozí odborníci varovali před naším přidáním se, národ jásal s podvědomím, že je konečně součástí vysněného Západu. Přitom právě ten se dostal ke svému zenitu a už v době našeho podpisu smluv o přistoupení začal padat dolů. Možná si to tu někdo uvědomoval, ale ten pocit nabyté svobody a počáteční důležitosti nám instaloval i s pomocí médií klapky na oči. Navíc se elitám otevřely dveře k obrovským ziskům. Po fázi zamilování došlo k té další, tedy uvědomění si, že ne vše je jen tak. Končí období dárečků a je požadována větší spoluúčast na dění. Domácí hospodaření úplně nevychází, je třeba více tlačit na pilu při řešení problémů, které přišly. Tušily se již dříve, ale tak nějak se přecházely….to tak zpočátku přeci bývá. Takže tu máme třenice a potřebu přistoupit na kompromisy. Ve sňatku států z EU hrajeme bohužel roli slabšího partnera, i to jsme měli tušit, takže se postupně stále více podřizujeme nátlaku silnějších. Připomíná to manželství, ve kterém je dominantní partner a ten druhý se krčí v rohu a čeká ránu z různých stran.

  Jak to bude pokračovat dále? Rozvod je samozřejmě možný a jednou musí přijít, ale připomeňme si, jak to vypadá u muže a ženy. Je to úplně stejné. Obrovským problémem je společný majetek, vzájemné propojení a to, co vzniklo z partnerství. Silnější si uzurpuje své nároky, slabšímu hrozí, že bude muset začínat úplně od nuly a možná i s dluhy. Rozumná dohoda je nepravděpodobná, opouštěný subjekt kope kolem sebe na všechny strany a vznáší nároky. Snaží se udržet vztah, a pokud se mu to nepodaří, je ochoten bořit a likvidovat. Vlastní ego je jeho největší dodavatel energie.

  Jak vidíte, vztahy se vyvíjí podobně, ať jde i jednotlivce či národy. Jdete li předem do partnerství z pozice slabšího, nemůžete většinou vyhrát. Získáte li však v jeho průběhu převahu, máte jistou šanci. Otázkou je, čím tu převahu získáte. Je li to ztrátou morálních zábran, můžete sice zvítězit, ale štěstí vám to nepřinese. Chybí totiž vzájemná úcta. Dokud se nenaučíme období pábení a neopodstatněných ideálů zvládat s pochopením toho, že ta doba není nekonečná a po ní přichází daleko složitější okamžiky, pak budeme lépe připraveni na to rozmyslet si, do čeho jít a do čeho ne. Každopádně je lepší mít vybudované dostatečně silné zázemí a nezapomenout na pojistky, abychom o něj nemohli v žádném případě přijít. Zkuste se nad tím zamyslet. Platí to všeobecně pro život nás všech.

J3.K