Z dopisů čtenářů - Zážitky z dětství.

 

 

  Když jsem byl malý, bydleli jsme v baráku na okraji města. Půlhektarová zahrada, oranice, stromy, zvířata. Dopoledne mě hlídala babička s dědou. Když šel děda ven něco dělat, šel jsem s ním. Ven jsem chodil jen v holinkách. Babička vařila nebo si zdřímla. Matka přišla z práce po poledni.

 

  Děda zas tak moc nespěchal, ale byly tam různé činnosti, které bylo potřeba udělat. Hrál jsem si tam, pozoroval, co dělá a motal se kolem. No, tak normálně. 

 

  Když šel děda na záchod na dvoře, musel jsem s ním. Na dvoře mě samotného nechat nemohl. Byla tam různá nebezpečí. Stál jsem v koutě a čekal, až bude děda hotový. Byl tam smrad. 

 

  Děda mluvil skoro pořád sprostě. Za první světové bojoval někde na italské frontě. Střílel z kulometu. Měl na to dva maníky, kteří mu to moderní zařízení přenášeli. Jednou - dávno potom (asi když jsem byl na gymplu) - mi babička říkala, že se ho kdysi jednou ptala, jestli taky střílel do lidí. A on říkal, že ne, že střílel do vzduchu. Pak už se ho na nic neptala. Já bych taky střílel do vzduchu. Ale kdyby se na druhé straně zvedlo 100 chlapů a vyrazilo dopředu a střílelo a házelo granáty, tak to už by bylo jiné. Vidíte, jak jsme si s dědou podobní. S ženskými se o takových věcech nedá mluvit.

 

  Děda a babička byli jaksi mou "integrální součástí". Bral jsem je prostě tak, jak byli.

 

  Když mi bylo 5, děda zemřel. Babička říkala, že to věděla hned ráno, že se něco stane. Viděla ve snu dva černé koně v chodbě. A to je špatná zpráva. Otevřela se mi celá ta veliká zahrada. Už jsem nebyl úplně malý. Bylo ale třeba být opatrný a i trochu odvážný. Líbilo se mi to. Jsem od přírody spíše samotář. Chodil jsem sám po zahradě a bylo mi dobře.

 

  V roce 1960 jsem šel do 1. třídy. Docela to tam šlo. Byl jsem tam nejstarší, skoro největší, nejsilnější a asi nejchytřejší. Tenkrát každá třída fasovala kbelík mléka. Všichni jsme si nosili hrníček a každý do něj dostal zběračku. Pro kbelík s mlíkem chodili dva "silní muži" do kanceláře. Často jsem byl jedním z nich. Když dva nesou po schodech plný kýbl, je třeba to brát vážně.

 

  Byl jsem "premiant". Ale mezi mé kamarády patřili i dva kluci, kteří se pohybovali na hranici propadnutí. Takové věci tenkrát nikdo neřešil. Nikoho také nezajímalo, co dělají rodiče. Rodiče jednoho z těch dvou kluků pracovali asi v JZD. U toho druhého vůbec nevím.

 

  Na začátku páté třídy jsem odjel s rodiči na Kubu. Otec, chemik, tam pracoval. Analyzovali tam třeba sklářské písky. Kyselina křemičitá, to je taková noční můra analytiků.

 

  Do páté třídy jsem tam chodil do české školy. Byla tam pětitřídka při vyslanectví. Vešla se do takové větší vily. O hlavní přestávce jsme si vzali svačinu a chodili venku po trávníku. (Dopoledne na Kubě neprší.) 

 

  Měli jsme také zpěv. Naše třída secvičovala taková krátká představení. Zpívali jsme tam lidové písničky a potom i tanečky. Občas jsme vyjeli školním autobusem do nějakého podniku v Havaně nebo okolí a vystoupili jsme tam. Byla to taková prezentace Československa. Nevím, co si o tom místní mysleli. Na Kubě takové národní/lidové písničky nemají. Mají krátkou historii. Kubánci mají samozřejmě karneval, ale v jejich školách zpěv není. Jen ráno je nástup a zpívá se školní hymna. Každá škola má svou.

 

  Šestou třídu jsem absolvoval v kubánské škole. Bylo nás tam asi pět Čechů. Už koncem páté třídy jsem chodil na jakési hodiny španělštiny. Bylo jich dohromady asi pět nebo deset. Už si nevzpomínám. "Naše škola je velká. Na stole je kniha."  A tak. Bylo to na hovno. Já navíc, na jazyky moc nejsem.

 

  Ten začátek šesté třídy v kubánské škole byl strašný. Na většinu předmětů nebyly učebnice. A tak señorita učitelka celou hodinu diktovala. Možná to ještě znáte ze školy: když člověk píše diktát, tak už po nějakých deseti minutách toho má plné kecky. Tady člověk seděl hodinu a psal a psal. A většinou ani něvěděl, co. 

 

  Celé odpoledne jsem pak seděl s matkou a překládal to, co jsem měl v sešitě. Matka chodila do jazykové školy na španělštinu, ale to víte, byla tak o krok přede mnou. Takhle to trvalo tři měsíce až do vánoc. Kubánci to mají dělené na trimestry. 

 

  Po vánočních prázdninách (vánoční stromek jsme si ustrojili, ale byl to listnáč) se to najednou nějak otočilo. Už jsem rozuměl, co píšu. Těch pár slovíček, které jsem neznal, jsem si našel ve slovníku a bylo.

 

  Skoro každou neděli jsme jezdili k moři. Potápět se. Většina Čechů měla auto. Tutlali jsme, kam jezdíme. Jako houbaři, kteří vám taky neřeknou, kam chodí na hříbky. V páté třídě jsem se potápěl s otcem. Pak ale otec už nějak nemohl. (Jak je člověku přes 40, tak už to není ono.) A tak mi rodiče dovolili, abych se potápěl sám. Otevřelo se mi celé moře. Chodil jsem pořád dál a dál.

 

  Pamatuji se ale, že, když jsem šel poprvé sám do moře, bylo mi docela úzko. (Měl jsem už rozum.) V moři se může stát leccos. Jednou se někdo z nás (asi já) ukecl, když u nás byla jedna česká rodina, se kterou jsme se dobře znali. Dozvěděli se jedno místo, kam jsme se chodili potápět. 

 

  Za týden se tam jeli podívat. Ženská s holkou zůstaly na břehu a tatík šel do moře. Nevím, jak tam byl dlouho, ani jestli něco našel, ale když vylézal z vody, šáhl rukou do bahna. Bahno se zavířilo, dostal pecku do ruky a ruka mu ochrnula. 

 

  Tak šel v pondělí k doktorovi. (Měli jsme tam takového českého obvoďáka.) Ten se vyptával, pokyvoval hlavou a nakonec řekl: "No, pane Nováku, když nevíte, co vás bodlo, tak to je těžké. Běžte domů, ono to třeba přejde." A taky jo. Za několik dnů to opravdu přešlo. (Dovedete si představit tu scénu, kdyby se to stalo mně?) (Já jsem věděl, co ho bodlo. V určitých situacích jsem si pak dával větší pozor.)

 

  Ono o tom, co lze zažít v (tropickém) moři, nemá moc cenu se bavit s někým, kdo to nezažil. Je to ztráta času. Je to stejné jako u horolezců, kteří se baví o horách jen mezi sebou. A stejné jako u vojáků, kteří se baví o válce také jen mezi sebou.

 

  Kubánci také jezdili k moři. Koupat se na pláži. Ze začátku (rok 1964), když jsme se v neděli navečer vraceli domů, byly na hlavní třídě fronty na semaforech. (V té době, když jsme u nás jeli do Prahy, otec parkoval na Václaváku.) Pak už to na Kubě bylo horší. Auta, která tam jezdila tenkrát, tam jezdí stále. 

 

  Jinak, Kubánci jsou takový pohodový, klidný národ. Nemají v sobě neklid, nebo co. Třeba kluci se ve škole neperou jako u nás. Prostě vůbec. Ve městě byl klid a naprosté bezpečno. Nějakou dobu jsem chodil večer venčit pejska: v tropech slunce zapadá kolem šesté. Za chvilku je už tma.

 

  S Kubánci jsme se moc nedružili. Otec s nimi samozřejmě dělal v laborce. Matka chodila do večerní jazykové školy na španělštinu. Prošla ji celou a dostala diplom. Učili se tam i systém časů a tvarů používaných v právnické a diplomatické řeči! Asi před třiceti lety Španělé celou tuto část gramatiky prostě zrušili.

 

  Chodila k nám občas jedna kubánská studentka češtiny, se kterou se matka ve škole seznámila. Probírali češtinu a španělštinu. Diskutovali jazykové problémy. "Kdybych to byl býval věděl, tak bych tam býval nechodil." Nedalo se to poslouchat. Nevěděl jsem tenkrát ani to, že existuje něco jako subchuntiv. Samozřejmě jsem ho ale používal. Automaticky. Bez něj si člověk nevrzne. Mám ho prostě zadrátovaný v hlavě. 

 

  Španělština a učení pro mě byly vedlejší věci. Hlavní bylo moře. Bylo důležité o tom přemýšlet. Kam plavat, kam ne, co by se mohlo stát, kdyby ... Udělal jsem si ruční harpunu, protože jsem usoudil, že by se mohla hodit. Divoši to dělají také tak. Sedí u chatrče, kecají, kouří. A přemýšlejí ... To myšlení samozřejmě není vidět, protože se to navenek neprojevuje. Když se něco začne dít a člověk není připravený, je zle.

 

  Cizinci měli v Havaně speciální obchod. Rodiče tam jezdili asi jednou za 14 dní. Hlad jsme neměli. Byla tam ale i jedna slovenská rodina, která už tam jednou byla krátce po revoluci (1962?), a paní říkala, že občas prostě den nejedli. V tropech ale člověk jí jaksi automaticky méně. Kubánci tedy méně jedli, tak, co se dalo vypozorovat. My ale máme ty žaludky rozežrané kvůli těm dlouhým a odporným zimám ...

 

  Do sedmé třídy jsem nechodil. Kubánské školy jsou od 7. třídy internátní. Jejich chod si studenti, myslím, zajišťují sami. Občas se tam vyskytl tyfus. My jsme byli očkovaní, ale stejně. Učil jsem se doma podle knížek. 

 

  Když jsem o tom později přemýšlel, začaly mi některé věci připadat trochu zvláštní. Byla tam také komunita Rusů. Bylo jich víc než Čechů. Byli tam i s dětmi. Nevím ale o žádném kontaktu mezi námi a Rusy, který by stál za zmínku. Ani dospělí, ani děti. Zvláštní. Rusové tam třeba měli školu. Šest, možná sedm ročníků. Ale nikdo z Čechů tam nešel. Ani se o té možnosti nemluvilo. Všichni jsme šli do té kubánské.

 

  V roce 1967 jsme se vrátili a začaly se dít věci.

 

 yoker