MÁJ, LÁSKY ČAS

   Blíží se nám měsíc lásky a hlavně svateb. A jak to bylo za našich předků? Důležité bylo věno. Jakmile bylo vše potřebné nastřádáno, mohla se dívka vdávat. Věk nevěsty byl kolem 15-16 roku a nebyl vzácností. Starých panen prý na vsích nebývalo mnoho - dohazovači z blízka i z dáli dbali na to, aby děvče, bylo-li jen trochu pohledné, nezůstalo na ocet.

  Každé svatbě předcházely námluvy, což byla na vsi velká událost. Jakmile se ,,námluvčí" objevil na návsi, vybíhali zvědavci ze všech koutů, aby se podívali, kam jde. A každým námluvám předcházelo ,,jít na zvědy" , kde se zjišťovalo věno nevěsty. Na námluvy spolu se ženichem šel jeho otec, dohazovač a družba ( druhý po ženichovi). Pokud byl ženich ,,přespolní", chodila s nimi i jeho matka, aby se s nevěstou seznámila a darovala ji tolar či zlaťák na ,,dobrou vůli". Všichni přítomní se posadili k jednomu stolu a vyjednávalo se věno, nejednou šlo ,,do tuhého". Tady byl zapotřebí právě družba, byl prostředníkem a domlouval oběma stranám - buď aby přidaly, nebo ze svých požadavků slevily. Výše věna se řídila velikostí živnosti, do které se nevěsta vdávala. Byla - li výše věna větší než polovina ženichova majetku, stala se spolumajitelkou ženichovy živnosti. Vše dojednané pak zapsal rychtář nebo kantor, za tímto účelem pozváni a také se sepisovala svatební smlouva. Poté si všichni podali ruce a vše bylo stvrzeno hostinou, která se protáhla přes půlnoc.

  Povinností ženicha bylo zajistit ,,ohlášky" na faře. to znamenalo oznámení svatby po tři neděle vždy po bohoslužbách. Bohatí si rádi připláceli, aby se jejich ohlášky četli ,,jednou za třikrát" , ale co nejvíc hlučně, aby byly slyšet široko daleko. Každá ohlášená svatba byla velkou událostí. Bývalo zvykem, že ženy z celé vesnice přinášely do domu dary v podobě potravin : máslo,vejce, mouka, mandle, ořechy....vše se pečlivě zapisovalo, kdo co přinesl, aby se to mohlo vrátit při nejbližší příležitosti.

  Je zajímavé,že se koláče pekly jak v domě nevěsty, tak i v domě ženicha. Kmotry tyto koláčky roznášely a při té příležitosti se snažily odnést z domu ženicha nějaký předmět, který pak musel ženich na svatbě vykoupit.

 Nesmíme zapomenout na rituál ,,loučení se svobodou". Ženich se loučil se všemi svobodnými mládenci a nevěsta s družičkami kamarádkami. Z praktických důvodů se loučení organizovalo 2 až 3 dny před obřadem, neboť by někteří na svatbu nedorazili vůbec, nebo v nežádoucím stavu, pokud by se jim to podařilo.

  Nevěsta připravovala pírka s mašlí pro družbu a starší mládence, a to ve dvojím provedení - jedno na kabát a druhé na klobouk. Mladší družička pletla věnec pro nevěstu a starší družička voničku pro ženicha. Od nevěsty se očekávalo, že vše pokropí vlastními slzami jako symbol rozloučení se svobodou. Tradovalo se také, že nevěsta měla celou cestu ve svatebním průvodu na oddavky plakat, hořekovat a lomit rukama, či málem omdlévat, neboť se věřilo, že ,, veselá nevěsta - smutná žena". A tak se dívky nutily k pláči i když jim bylo do zpěvu, aby se jim manželství vydařilo.

  A na závěr ještě připomeňme ,,čepení" nevěsty. Byl to akt, při kterém se zapletly vlasy novomanželce, sundání věnce a závoje a nasazením čepce či šátku. Nevěsta ho musela 2x shodit a až na potřetí přijmout, nechat nasadit. Poté byla přijata do cechu vdaných žen a bab. Na druhý den se pro potěšení sousedů převážela celá výbava nevěsty. Čím bohatší byla, tím větší a veselejší událost na závěr.

foto: začepení , zdařilé zapíjení svobody