17.listopad? Je ještě co slavit?

  Co tedy slavíme? 17.listopadu 1989 je ,,výjimečný´´ den tím, že se u nás změnila cesta k socialismu dle komunistů na trasu eurosocialismu dle obrazu levicových liberálů. 29 let uplynulých od Národní třídy přineslo zpočátku euforii ze změn na politické scéně, otevření dveří za hranice Československa, odsun Sovětské armády, uvolnění podmínek pro podnikání. Vypadalo to nádherně. Objevili se nové tváře, které nás měly dovést k prosperitě, úctě zahraničních partnerů, svobodě a postavit na úroveň západních států. První roky nasvědčovaly tomu, že nebude dlouho trvat a bude z nás opět stát s vynikajícím renomé. To i přes neschopnost zbavit se komunistické minulosti a jejich představitelů. Prorostlá bolševická struktura do českého obyvatelstva byla natolik neoddělitelná, že by její naprosté umrtvení znamenalo naplnit Havlem nesmyslně vyprázdněné věznice. Mimochodem, všichni kritici amnestie, kterou později vyhlásil Václav Klaus, nechť mlčí, Havlova byla podstatně drsnější. Dostala na svobodu nejen mnoho nebezpečných zločinců, ale Havel de facto po dohodě předem připravené omilostnil i všechny estébáky a vrcholné komunisty. Štěpán byl jedinou výjimkou a obětním beránkem, který včas nepochopil, že se má stáhnout. Asi mu to nikdo neřekl.

  Prvním šokem bylo rozdělení Československa na dva státy. Cesty Čechů a Slováků se rozešly, přestože dosud oba naše národy prolínají. Každý ze staronových státních útvar se vydal svou cestou, o čemž svědčí i příslušnost Slovenska k eurozóně, zatímco my se naštěstí dosud sveřepě držíme naší české koruny. Mezitím sebestředný Václav Havel nedodržel své slovo a nadále zůstával sedět na Pražském hradu. Pravdou je, že si tenkrát málokdo představoval na postu prezidenta někoho jiného. Glorifikace tohoto tajemného disidenta, kolem něhož suita jeho obdivovatelů a kamarádíčků vytvořila svatozář, vedla k jeho dlouhému pobytu na hrotu české politiky. O tom, za jak vhodnou figurku byl považován zahraničím, hovoří po letech i projevy přízně amerických vrcholných představitelů, jejichž působením se ale Západ začal měnit a směřovat tam, kde dnes je, tedy do pěkné….šlamastiky.

  Doba vládnutí klanu Bushů a Clintonů v USA je spojena s nárůstem moci Rockeffelerů, Rothshildů, především dala křídla Sörösovi. A Václav Havel byl s lidmi, jako jsou Schwarzenberg, Uhlovi, Dienstbierové ideálními partnery, nelze zapomenout na jeho přístup k bombardování Srbska, které pojmenoval jako humanitní. Havel se po letech stal pro jedny modlou, která vytváří zisky i po smrti, morální autoritou a osobou vhodnou k svatořečení, pro jiné zůstal sebestředným opilcem s pokřiveným charakterem vycházejícím z minulosti jeho rodiny. Pro realisty byl Václav Havel produktem doby. Jeho vnější tvář se měnila dle potřeb. Syn bohatých rodičů ochotných v zájmu zachování majetku a prestiže kolaborovat s Němci (to dělal kde kdo), poté inklinující ke komunismu, po ztrátě části iluzí součást ze zahraničí placeného disidentu, ovšem nadále pln levicových ideálů, které v něm po roce 1989 udělali nejen prezidenta, boháče, ale i spojence nově vznikajícího demokratického liberalismu.

  Další významnou metou, které jsme dosáhnuli, byla privatizace státního majetku a restituce. Jestliže restituce rozevřely nůžky mezi do té doby relativně vyvážené společnosti a pokřivily ještě více linii nové startovní čáry, měly však právní opodstatnění v podobě navrácení ukradeného, pak privatizace utrhla lavinu. Restituce umožnily nepřipravené společnosti rozprodat tehdy za pakatel zpět získané nemovitosti, které nyní vykupujeme především od Italů mnohonásobně dráž zpět. Privatizace rozložila hospodářství a stála za zbohatnutím vybraných a dobře informovaných jedinců a politiků. Obojí přišlo dříve, než se tehdy ekonomicky negramotní Češi stačili naučit přemýšlet. Prostě se na nějakou dobu zhasnulo a rozdělil se majetek v řádech tisíců miliard. Většina národu investovala 1000 Kč do kupónových knížek, čímž navýšila částku vhodnou k rozkradení, a poté už jen koukala, kam zmizely všechny ty továrny, státní firmy, doly a zemědělská družstva. Stali jsme se účastníky loupeže století. Na naší hlouposti zbohatli noví majitelé slavných značek, které buď již ve svém vlastnictví využili a zvelebili, nebo je prostě zlikvidovali.

  Postupné procitání se mění v černou můru. Vysněný Západ nadále směřuje k levicovému chápání světa, mění se vnímání skutečné svobody, vrací se cenzura spojovaná u nás s dobou komunistů. Opět se demonstruje proti vládě, v jejímž čele stojí bývalý estébák, ovšem prapor odporu k němu drží v rukách ultralevicoví Piráti příbuzní s ekoteroristy Zelenými a vzešlí z hodnot podobných těm, které vykřikoval Václav Havel. Pravicové strany přijímají názory levicových liberálů týkajících se migrace, zrušení historických státních útvarů a splývání tradičního politického spektra je znakem dnešní doby. Přidáme li naprostou do očí bijící netoleranci k největším potencionálním obchodním partnerům, které urážíme v době, kdy se do nich přemísťují pod rouškou sankcí německé a další společnosti, zatím co my po morální masáži vyklízíme pozice z ruského trhu, nemůžeme očekávat nic jiného, než další podřazenost vyspělým ekonomikám. Do škol se vrátila indoktrinace, levicově vzdělaná mládež, která přišla na svět až po roce 1989 nás názorově a ideologicky částečně vrací o 50 let zpět, byť se to jeví jinak. A již začala ovlivňovat dění. Nejen svými protesty, ale zároveň nová generace pedagogů mění výchovu našich dětí k nepoznání. Zlatou třešničkou je poté genderové šílenství a vytváření prostoru pro činnost neziskového sektoru. V obojím se točí obrovské množství peněz, které chybí ve strádající sociální sféře. Výsledkem je poté všeobecný nedostatek peněz a následná diktatura Finanční správy hledající způsoby, jak vyždímat především podnikatele.

  Je tedy co slavit? Lidé v ulicích si myslí, že ano. Reálně je sice správné si tento den připomenout, ale přehnaná euforie není na místě. Až v ulicích potkáte Němcovou, Kalouska, Pospíšila, Gazdíka, Bartoše, Fialu a jim podobné, jak výhružně ukazují vztyčené ukazováky směrem k Hradu a Strakovce, dříve, než budete halasně pořvávat a podporovat je, uvědomte si všichni, že jde o lidi, to i včetně Zemana a Babiše, kteří se stali produktem doby, naší naivity a touhy být rychle mezi světovou elitou. Nenalhávejme si, že za nic nemůžeme. Všichni výše jmenovaní totiž už dávno naší zemi více škodí a jsou méně prospěšní, než tušíme. Možná by to chtělo nový 17. listopad. Ale na ten už chybí síla, finance a lidé. Takže nezbývá nic jiného, než postupně obměnit ty, kteří nás vedou. Je nejvyšší čas s tím začít.

J3.K