Barnevernet v Čechách, aneb obchod s dětmi
www.inadhled.cz Výchova dětí a jejich spokojený život je jedním ze základních kamenů prosperující společnosti. Zdravá rodina je pilířem státu a snaha něco na tom měnit připomíná velmi sofistikovanou sebevraždu. Zasahování státu do výchovy dětí má sice svou dlouhou historii, nicméně jeho vliv byl většinou a až na výjimky otázkou nastavení úrovně výuky a práce školy. Do dění v domácnostech pronikaly státní úředníci jen v případech výrazného asociálního chování dítěte či zjevného zanedbání ze strany rodičů. I v takovém případě by však měla být prioritou snaha napravit škody přímo v prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. Pokud to není možné, druhou variantou se nabízí zachovat rodinnou příslušnost a je li v rodině u příbuzných zájem, poskytnout možnost vychovávat dítě jimi. Teprve až poté je řešením odebrání dětí a následné svěření výchovy příslušnému ústavu, případně pěstounům.
Norský model, který pracuje v naprosto jiném režimu, je odstrašujícím příkladem toho, jak lze bezdůvodně a na popud nezainteresovaných lidí rozvrátit fungující rodiny a zlikvidovat dětství, případně poškodit jejich rodiče. Stát tam určuje standardy, dle kterých je nahlíženo na ,,správnost“ výchovy. Nevejdete li se do předurčené šablony, riskujete odebrání Vašich dětí a jejich svěření do péče někomu, kdo je za to státem placen. Týká se to až 4,5% veškerých rodin v Norsku. Tento systém má dva zásadní aspekty.
Prvním je existence možnost zasáhnout do Vašich práv rodičů, přičemž se nebere ohled na to, že máte s dětmi naprosto normální vztah. Už jen tato představa by u normálního člověka vzbudila obavy v Norsku žít a mít tam rodinu. Přírodní zákony velí rodičům své dítě bránit i za cenu ztráty vlastního života, zároveň nikde nemůže být přikázáno, jakým způsobem vychováváte své děti. S výjimkou toho, že by bylo potomkům ubližováno, byla by zanedbána základní hygienická péče a dětem by nebyla poskytovaná pozornost v podobě určité úrovně stravování, výuky a oblékání, případně by byly vystaveny životu v prostředí, které by mělo skutečně neblahé následky na jejich budoucnost (drogy, alkohol, promiskuita či okrajová náboženství vyznačující se násilím či poškozováním zdraví dětí) by měly být mantinely nastavené státem velmi široké. Umožnit variabilitu výchovy a poskytnout rodičům možnost ovlivnit vývoj dítěte směrem, který mu předurčili, je právem každého otce a matky.
Druhou možností je realita, kterou představuje vznik skutečně nevhodného prostředí pro výchovu dítěte. Posuzováním toho, co ještě lze a co nikoliv, nemůže být pověřen omezený počet úředníků, soukromá instituce a nelze tuto činnost vykonávat do nekonečna. Každý případ by měl být prověřován individuálně a nezainteresovanými lidmi. Především však je třeba vnímat chování samotného dítěte. Pokud je někdo profesionál vykonávající v této oblasti činnost dlouhodobě, nevyhne se právě vytvoření určité šablony, kterou se snaží napasovat na naprosto rozdílné situace. Zároveň je třeba si uvědomit jistou nevratnost některých rozhodnutí a musí se připustit možnost nápravy u původních rodičů. Alkoholika lze vyléčit, drogově závislé bohužel mnohem hůře. I přesto v případech, kdy rodiče selhali, mělo by být prioritou udržet rodinné vztahy a jako první možnou variantu hledat možnost umístění dítěte do blízkého příbuzenstva, je li to možné a byl li projeven zájem. Teprve při případné nemožnosti tohoto řešení lze hledat jiné varianty.
Bohužel existuje situace, kterou je obchod s dětmi. Podobně jako v Norsku, tak i u nás existuje systém pěstounské péče. To přináší vznik rodin profesionálních pěstounů. Výhody sociální výpomoci a dávek početným rodinám mají nejlépe vyzkoušené romské rodiny, které dokážou ze státního rozpočtu odčerpat vysoké částky a při ,,správném“ počtu dětí v nich nikdo nepracuje. Zneužívání tohoto systému stojí stát každoročně skutečně hodně peněz, zároveň poskytuje těmto lehkoživkům žít na solidní úrovni, aniž by tito byli jakkoliv užiteční. Tato situace je všeobecně známá. Je tu však ještě jiný příklad. Děti odebrané u nás sociálkou rodičům končí v dětských domovem, poté jsou nabídnuty pěstounům do péče. Bohužel si z toho někteří z nich udělali byznys a vytváří umělé cikánské rodiny. Příspěvky za děti a tehdy, kdy máte tři děti takto přijatá, tak i státem poskytnutý automobil, jsou pro některé dostatečným lákadlem a jsou zaznamenány případy, kdy i přes nepříliš dobrou minulost tito lidé vychovají postupně více generací dětí. Může se stát, že není překážkou ani nečistý trestní rejstřík či problematická výchova vlastních dětí v minulosti. Také je s podivem, že se může dostat například osmileté dítě k pěstounům již v důchodovém věku. A úplně největší paradox je, když o dítě projevila zájem skutečně blízká příbuzná část rodiny a svěřenec je ni citově vázaný, přesto došlo k zákazu styku a snaze zabránit jakýkoliv kontakt mezi příbuznými.
Dětská mysl je velmi snadno ovlivnitelná a čas dokáže vygumovat vzpomínky a myšlenky. Úředníci rozhodující o odebírání dětí, jejich umísťování do dětských domovů a pěstounské péče patří často k tomu nejškodlivějšímu, co si pro život dítěte můžeme představit. Navíc kdo má zkušenost s praktikami některých dětských psychologů, tuší, o čem je řeč. Netýká se to jen rozvodů, rodičů alkoholiků či závislých na drogách, ale i momentální situace ve školství, kdy stačí mít potomka nezapadajícího chováním do představ uvědomělých pedagogů a ihned jste řešeni i školním psychologem. Jistá lenost učitelů, ztráta autority a zvyk stěžovat si na plat se staly školní normou posledních let. Místo aby byli učitelé hodnoceni za úspěšnost své práce, tedy například za procenta úspěšných maturantů či za skutečné znalosti žáků a studentů, vytváří se prostředí, kdy je důležitější docházka a klid. S mozkem dítěte je třeba pracovat ve smyslu vkládání vědomostí, nastavení morálních hodnost a ukázání možností jeho využití.
Bohužel jsme často svědky spíše vymývání hlav dětí, za což mohou nejen politicky směřovaní učitelé, ale také politické neziskovky stojící za indoktrinací na školách. Potřebujete li však pomoc ve smyslu záchrany svého dítěte před vlivem státních úředníků a třeba z důvodu ekonomických se na neziskovou organizaci údajně se pomocí rodinám zabývající obrátíte, například kvůli právní a odborné pomoci, spláčete nad výsledkem. Přestože jsou tyto organizace dotované státem, většinu peněz utratí za svůj vlastní provoz a jejich užitečnost je nulová. Otázkou tak zůstává, proč je jejich existence podporována. Bránit se systému, ve kterém jsou děti pouze obchodním artiklem a končí v pěstounských rodinách vázaných na státní úředníky a žijících z peněz, které jim stát věnuje včetně automobilu, je tak velmi těžké. U nás se díky rodině Michalákových mluvilo především o norském Barnevernetu, ale u nás už bylo zaznamenáno pár případů velmi podobného konání státních úředníků.
Přestože některé intervence státu do rodiny mají své oprávnění, a ne všichni pěstouni patří do skupiny profesionálních rodičů s úmyslem vydělávat na systému, některá spojení úředníka, psychologa, výchovného ústavu a pěstounů jsou názorným příkladem toho, jak lze ukrást dítě a zpeněžit ho. Nejen v Norsku. Přinutit někoho, aby se tím zabýval, je velmi těžké. Navíc právníci stojí skutečně dost peněz a nemáte li je, je se státním molochem bojovat těžké. Ocitnete se v začarovaném kruhu a než se nadějete, dítě zapomene, že existujete. Skoro se zdá, že výplach dětských mozků je jednou z možností, jak vytvářet budoucnost. V soukromí i ve školách.
Jindřich Kulhavý (J3.K)
