Bělorusko pod evropskou palbou?

  Bělorusové jsou jeden z posledních evropských národů, které nepodléhají pod direktivní řízení Bruselu a Berlína. Poloha jejich země je pro mnohé velmi strategická. Pro Rusko představuje jakýsi bezpečnostní koridor, který dosud nemají k dispozici americké vojenské jednotky, jež jsou jinak rozmístěné v pobaltských státech patřících donedávna k Sovětskému svazu. Také Polsko je členem NATO a své území propůjčilo americké armádě. Ukrajinský Majdan vyvolaný Spojenými státy téměř dokončil polokruh svírající nepřátelsky evropskou část Ruska a zpětvzetí Krymu bylo pouze obranně-logickou reakcí Moskvy. Pro Spojené státy a Evropskou unii je tedy Bělorusko poslední výspou bránící v přímému kontaktu s hranicemi Ruska. Rozpoutat tak v Minsku obdobu kyjevského Majdanu je pro Západ doslova žádoucím počinem. A že to umí, o tom není pochyb.

  Lukašenko je zařazován mezi poslední diktátory a srovnáván s Asadem v Sýrii, Kaddáfím v Libyi, či Ceaušescem v Rumunsku. Pokud se podíváme blíže na tyto tzv.diktátory, tak Asad je ve své zemi převážně oblíbený a odmítá se podrobit americkým zájmům. Kaddáfí udržoval v Libyi pořádek, vysokou úroveň a odmítal se také podřídit zájmům USA a jejich elitám. To nejsou diktátoři, to jsou pouze Američanům nepohodlní vládci stejně, jako byl Saddám Husajn. Asad žije, další tři jsou mrtví. Jediný Čeaušescu byl však zabit svým rumunským a komunisty zotročeným lidem, a ne na pokyn americké diplomacie, navíc právě on se svou chotí vcelku oprávněně. Je tedy Lukašenko skutečný diktátor, nebo jde jen o to, že se způsob jeho vlády vymyká západním plánům a standardům? A nejsou skutečně demonstrace organizované zvenčí, případně podporované zevnitř, ovšem za peníze politických neziskovek ze zahraničí držených při životě Sörösem a jemu podobnými? My s tím neblahé zkušenosti máme.

  Falšování výsledků voleb se stává trendem. Podezřelé byly prezidentské volby v USA, vládní a prezidentské v Rakousku, německým a francouzským může věřit jen naivní idealista. A vždy, když to nevyšlo dle představ amerických Demokratů či evropských liberálů, byl do ovlivňování konečných součtů vtažen Kreml. Nějak se zapomíná na to, kam všude strká nos strýček Sam. Ostatně je třeba připomenout nedávnou nevoli EU při vyhlášení výsledků v Polsku a snahu podobně znevážit vítězství Orbána v Maďarsku. Pokud není někdo po vůli Bruselu, je okamžitě stavěn do role podvodníka. Přitom toho největšího máme asi v čele vlády my. I když to bychom mu asi křivdili, korouhev Merkelové rozhodně vyčnívá nad ostatní.

  A pak tu máme Erdogana, toho tureckého přítele německého národa. Ten nejen že naplňuje všechny normy určující označení diktátor, ale zároveň ho lze označit za uzurpátora a kolonizátora. Jeho výboje do sousedních států vedly k založení zajímavé aliance, v níž je Řecko, část Libye, Francie, Egypt a Izrael. Přesto jej Němci preferují před svými bankami vytunelovaným Řeckem a dokonce se snaží legalizovat tureckou invazi na území Řecka. Zároveň ignorují zákaz dodávek zbraní do válčící Libye, které dotuje EU několika miliardy eur věnovaných každoročně Erdoganovi za zadržování migrantů na svém území, což se, jak mohou Řekové dokázat, se ani neděje. Zdá se, že unijní a německý metr je pro Turecko a Bělorusko odlišně dlouhý. Turecký sultán může cokoliv, za co by byl Lukašenko pranýřován.

  Babiš dosud zdrženlivý v oblasti zahraniční politiky začal být slyšet a vyzývá EU ke konání namířeném vůči Lukašenkovi. Slyšíme hlasy o nepřípustnosti stavu a požadavek na nové volby. Od člověka, který má za sebou tak pohnutou historii spojenou nejen s komunisty a STB, ale též s jistou formou diktatury v rámci své vlády. Řada podnikatelů může vyprávět. Přesto do nedávna u Čechů bodoval svou neochotou podřizovat se EU. To jsou loňské sněhy. Podepsal se pod zadlužení České republiky ve jménu covidu, ale reálně spíše Zeleného údělu, který poneseme na svých bedrech tak dlouho, až skutečně zezelenáme. Nyní se tedy přidává na stranu liberálů toužících po možnosti rozebrat vše, co v Bělorusku ukrást půjde. Stejně, jako u nás po roku 1989. Svjatlana Cichanouská pak bude glorifikována jako Havel, případně ji budeme moct přirovnávat k Sörösově prodloužené ruce Čaputové.

   Lukašenko jistě není ideál hlavy státu, nicméně svou solitérností v Evropě musí být trnem v oku všemocných v Bruselu a Berlínu. Bělorusko je svrchovaný stát, který má své problémy a má právo si je řešit samo bez potřeby zahraniční intervence. Pokud naše média a Kavárna včetně neziskovek typu Člověk v tísni a například i hvězda ODS Němcová bijí na poplach, pak je třeba se zamyslet nad tím, co Bělorusy čeká po případném převratu organizovaném zvenku. Babiš možná vnímá možnost rozšíření působnosti Agrofertu dále na východ od nás, podobné ambice však mají všichni velcí hráči. Lukašenko dosud, třeba i ve vlastním zájmu, držel svou zemi stranou těchto aktivit. Možná je opravdu v Bělorusku nenáviděným a nechtěným vládcem. I tak dostal dost hlasů, a ne všechny mohl zmanipulovat. Bělorusové mají právo se svobodně rozhodnout a případné změny záleží jen na nich. Pokud Svjatlana Cichanouská hledá pomoc jinde a myslí si, že ta z EU je spásná, hluboce se mýlí. Utekla li však z obavy o svůj život, je otázkou, byla li oprávněná. Našim prolhaným médií nevěřme, bylo by třeba hovořit s místními. A o demonstraci podporující Lukašenka jsme u nás neměli možnost se z ČT dozvědět, přestože byla. Což o mnohém svědčí. Babiš by se měl starat především o schodek českého rozpočtu a o restart ekonomiky. Nechat Bělorusko být, ať jde svou cestou tak, jak se samotné rozhodne. Není to jeho věc. Demokracii si musí chránit každý národ sám.

Jindřich Kulhavý