Bengálské ohně

  Řeč je o způsobu oslavy čehokoliv. Už za dávných časů se naučil člověk dávat najevo radost z vítězství oslavným rykem a vytvářením zvuků a boucháním do všeho, co se mu podařilo nalézt. S poznáním ohně se zvýšilo riziko úrazů při oslavách a vyskytly se první popáleniny při přeskakování ohně. Četnost zranění se zvyšovala stejně, jako přibývalo slavících.

   V dalším vývoji způsobů oslav začal mít svou roli nejen alkohol, jehož existenci předpokládám v různých podobách už na počátku našeho výskytu zde na Zemi, ale i rozvoj schopností člověka a jeho touha po poznání všeho, tedy nejen toho, co hoří, ale i pokud možno vydává nějaké zvuky. Uplynulo mnoho století od prvního využití plamínku a v každém z nich se lidé zdokonalovali. Většinou šlo o bojové úkoly, náš věk však dokázal z původně útočných zbraní vytvořit zábavní pyrotechniku, ovšem rozhodně nikoliv bezpečnou.

   Pamatuji si své první setkání s nebezpečnou chemií. Při výuce tohoto předmětu jsem razil teorii nazvanou příznačně-Dáme více. Při pokusech nám praskla nejedna baňka, při výrobě bengálského ohně chytil kobereček a jednou jsem s kolegy experimentátory maloval po neplánovaném zažehnutí učebnu laboratorní výchovy. O něco později jsem radši zvolil výrobek od odborníků a při odpočtu před odhozením napodobeniny granátu jsem se asi spletl a výbušninka ožehnula mou ruku dříve, než napomohla lovu ryb ve státním rybníčku. To bylo na dlouhé roky to, co vystavilo stopku dalším mým účastem při radovánkách spojených s ohněm.

  Od malička jsem odháněl potomky od stánků s ohňostroji a zvedal varovný prst. Až loni jsem si řekl…dost bylo strachu a zakoupil osm rachejtlí. Sebejistě jsem je zapíchl do země a jal se je po půlnoci odpálit. Podařilo se mi je rychle zapálit tak, aby létaly jedna za druhou. Létaly, to už jsem se kochal za plotem.

   Bylo to divné, nějak jsem se nemohl dopočítat, ale v rámci procenta ztrát jsem vzal v úvahu, že několik z nich selhalo. Na výkřik sousedky, která křičela cosi o požáru na mé zahradě, jsem reagoval s klidem a prohlášením… Pohoda, to je ohňostroj.

   Také druhé upozornění jsem přešel mávnutím ruky a až třetí mne přinutilo k pohledu směrem k odpališti. Poté následoval sprint pro hasící přístroj do garáže a uhašení pětimetrového ohně byla otázka okamžiku, druhý den jsem zlikvidoval dva vzrostlé jehličnany bez větví a rozhodl se už nikdy nic neodpalovat. A to ani po přečtení návodu, což jsem před tím považoval za zbytečnost. A doteď je mi divné, že se kdejaký střelmistr může dožít vyššího věku. Tak tedy….opatrně prosím.

J3.K