Co si kdo zvolí, to má…

  Už volby ve Francii a dosednutí mladého elitáře Emanuela Macrona do Elysejského paláce ukázaly, že do čela kteréhokoliv státu v zemích EU může být nějak zvolen zástupce kliky postupně likvidující Evropu. Jestliže Macrona volili především mladší voliči věřící ideálům otevřené Evropy bez hranic, trvalo jim rok a půl, než si uvědomili, jakým průšvihem tento člověk je. Žluté vesty v ulicích francouzských měst a proti nim stojící policie a armáda zdaleka nepřipomínají spokojené občany. Neustálé zdražování a zvyšování daní, které mají být zdrojem peněz pro udržení nákladného financování  sociální politiky, přičemž velkou část prostředků z ní čerpají právě minimálně produktivní členové komunit s etnickým mimofrancouzským původem, dovedlo nespokojenou střední francouzskou vrstvu do ulic. Odpověď Macrona byla tvrdá a příslušníci ozbrojených sil dostali povolení střílet do řad demonstrantů. Arogance zásadního představitele elitářského neomarxistického přístupu narostla do nesmírných rozměrů a vyvolává další vlny nepokojů. Výsledkem jsou mrtví, zranění a masové zatýkání v řadách protestujících, policie a armáda zůstávají na straně prezidenta. Jak by však dopadli případné nové volby. Opravdu by se lidé poučili a dali hlas někomu jinému z druhé strany spektra výběru, jako to udělali Italové, nebo by se do funkce vrátil Macron, případně jiný eurouniista?

  Volby na Slovensku ukázali jistou naivitu a neschopnost pochopit zločinnost jednání nynější evropské vedoucí garnitury. Už smrt novináře Kuciaka a jeho přítelkyně vyvolala řadu otazníků. Přestože šlo údajně o relativně běžný kriminální čin, za který je souzen podnikatel, který Kuciaka varoval před dalším rozklíčováváním vlastních obchodních praktik a kontaktů, vedl tento čin k pádu vlády. Té vlády, která úplně ne vždy plnila vše, co jí ,,doporučil´´ Brusel. Přestože s ní Kuciak neměl nic společného, agitací spuštěnou proti předsedovi vlády a davem shromážděným v ulicích bylo dosáhnuto výměny vlády. Přitom ve funkci prezidenta dále zůstával prošetřovaný spekulant  a podvodník Kiska. Logicky uvažující člověk by si tedy řekl, že vražda Kuciaka byla buď pouze zneužita k politickým změnám, nebo se vše odehrálo ještě úplně jinak a spadlo to na podstrčeného podnikatele Kušníra. Zároveň by tomu samému člověkovi došlo, že Kiska není tak čistý, jak všem tvrdí a určitě by nedal hlas někomu, koho sám končící prezident doporučuje a favorizuje na post svého nástupce. Zvláště tehdy, když ještě v průběhu kampaně vyjdou na povrch skutečnosti o nepříliš křišťálové minulosti Čaputové, vzbuzující pochybnosti o její morálce a charakteru.

   Slepým a hluchým idealistům je vše jedno. To platí pro Francii, Slovensko a jakékoliv místo na světě. Odmítat naslouchat varováním, ignorovat fakta, která jsou nezvratná, to vše ve jménu důvěry v ideologii, u které vlastně dotyčným ani nevadí, že je a jejich potomky semele, se stalo normou uvažování lidí věřících v nezastupitelnost eurounijního zřízení, v neškodnost přijímání migrantů a změny evropského náboženství. Slováci i Francouzi ukázali, že národní zájmy jsou pro ně nulovou hodnotou a podlehnout propagandě je tak pro ně mnohem jednodušší. Vzhlížení k Evropské unii a víra v to, že jedině toto společenství udrží  Slovensko na dobré cestě k ekonomické prosperitě, jsou sice velmi naivní představy, nicméně to ukazuje, jakou sílu má mediální masáž a systém politické korupce a přerozdělování peněz. Slováci si prostě zvolili Čaputovou a nejméně 5 let mají na to, aby mohli posoudit, jak dobře či špatně udělali. Ale už nyní si můžeme být jistí, že se Západu podařilo ovlivnit sílu Visegrádské čtyřky a vrazit do ní klín.

  Blížící se volby do Evropského parlamentu by z pohledu konzervativního pravicového voliče (neptejte se které strany, skutečná pravicová tu žádná pořádná není) měly být spíše referendem o tom, potřebujeme li nějaký takový parlament či celou EU. Bohužel jsme postaveni před nutnost dostavit se k volebním urnám z jiného důvodu a možná dojde k dalšímu rozčarování podobnému vítězící Čaputové. To když zjistíme, že nás opět bude zastupovat plno kolaborantů a politiků preferujících nynější tzv. Junckero-merkelovsko-macronovu linii. Ta představuje arogantní přístup k potřebám původních národů žijících v Evropě, zaplavení kontinentu Afričany a muslimy, rozklad ekonomického bohatství a postupnou likvidaci všeho, čím Evropa byla pro zbytek světa vzorem, tedy historií, kulturou, vyspělou demokracií, stabilitou a relativně šťastným místem pro život. Být konzervativním pravicovým voličem je těžká role a zdá se, že i přes existenci velké sociální bubliny, v níž se potkává solidní množství logicky argumentujících, z vícezdrojových podkladů vycházejících a často i známých osobností, jsou tito lidé v menšině. Při návštěvě jiných bublin dochází nejen k údivu z toho, jak v nich lidé uvažují, čím se nechají ovlivnit a co je pro ně prioritní, zároveň zůstanete překvapeni, kolik lidí naslouchá těm, kteří se už několikrát dostali za hranu, která pomyslně rozděluje dobré a špatné. Přestože Vás překvapí agresivita, neznalost, lhostejnost k faktům a ideová pomatenost, největší šok budete mít z toho, kolik existuje lidí jsoucích pod vlivem agitátorů připomínajících ty z padesátých a šedesátých let minulého století po komunistickém převratu u nás. Až se tedy budete podivovat nad vítězstvím Čaputové, vzpomeňte, kolik lidí dalo hlas Drahošovi, a jak snadno se do Senátu mimo něj později dostali i Fischer a Hilšer. Budeme li realisty, cesta vedoucí k rozpadu EU a návratu selského rozumu bude dlouhá, protože dosud jsou v převaze idealisté, jejichž výroba ve školách navíc pokračuje. Platí to u nás, na Slovensku i v Evropě. Je jen na nás, dokážeme li se tomu ještě vzepřít. Slováci svou šanci promarnili už v prvním kole prezidentských voleb.

J3.K