Dějiny národa Českého - BYL RUDOLF II. HABSBURSKÝ POSEDLÝ ĎÁBLEM?

   Císařovo podivné chování hlavně na sklonku jeho života si tehdy někteří horliví katolíci vysvětlovali jeho zájmem o hermetické nauky a mysticismus, podle nich výplody samotného pekla. Domnívali se, že za panovníkovy stavy a hnutí mysli může jeho posedlost ďáblem, a vážně navrhovali, aby podstoupil exorcismu, tady vymítání satana. Naštěstí tomu zabránil Rudolfův zpovědník Johan Pistorius, původně luterán, později kalvinista a nakonec katolík a člen jezuitského řádu. Sám Rudolf II. se bez ohledu na svůj psychický stav zabýval věcmi, které musely pravověrné katolíky doslova pobuřovat.

  Ve své bohaté knihovně měl císař Rudolf II. například katolickou církví zakázaný spis Picatrix, pro seance, tedy vyvolávání duchů zemřelých. Jeden z okultistů na císařském dvoře se pomocí seance pokoušel na Rudolfův rozkaz přivolat zlého ducha na jeho mladšího bratra Matyáše (pozdějšího císaře Matyáše Habsburského).

O   tom že, Rudolf II. trpěl psychickou poruchou, nemůže být sporu. Všichni historikové, a nejen té doby, to přisuzují příbuzenským sňatkům mezi rakouskými a španělskými Habsburky, které měli zabránit rozpadu jejich mocenské převahy v tehdejší Evropě. Rudolfa II. tyto patologické faktory ohrožovaly jak ze strany otce, císaře Maxmiliána II., tak ze strany jeho matky, tedy sestřenice jeho otce Marie Španělské. Oba Rudolfovi dědové, císař Karel V. a Ferdinand I., byli totiž syny velmi těžké schizofreničky Jany Kastilské, řečené Šílená. Samotný císař Rudolf II. měl se svou milenkou Kateřinou Stradovou syna Julia Caesara d Austria, rovněž trpícího těžkou schizofrenii.

  Zřejmě z těchto důvodů označil ve třicátých letech minulého století profesor Luxenburger císaře Rudolfa za těžkého schizofrenika s těžkou poruchou osobnosti a ke sklonu k sebevraždám. Jeden z francouzských diplomatů, Pierre Bergeron, který na sklonku roku 1603 navštívil Prahu a císaře Rudolfa II., napsal, že se chová jako samotář a odmítá styk s kýmkoliv kromě šesti sluhů a šesti obsluhujících šlechticů, kteří se ve službě střídají po třech dnech a nikdy na něho nemluví. U oběda má u sebe jen služebníka, který mu krájí jídlo, jeho lékař mu přijde pouze změřit puls, a pokud neshledá na jeho s stavu něco mimořádného, vůbec taktéž na něho nepromluví"

  Dokonce vše došlo tak daleko, že už i samotní Pražané ani nevěřili, že Rudolf II. žije a kolovala pověst, že za něho panuje dvojník. Jeho osobní rádce Lang ho po několikadenním přemlouvání donutil, aby se alespoň na chvilku před lidem ukázal. Rudolf údajně vešel na balkon a třesoucím hlasem pozdravil dav německy ,,Dobrý den´´, a pak zase odešel.

  Je tedy možné, že kdyby Rudolf II. Habsburský nikdy neusedl na císařský trůn a mohl se věnovat pouze svým zálibám, nikdy by se jeho choroba neprojevila natolik otevřeně. Nebyl by totiž vystaven nutnosti rozhodování v politických konfliktech, které se mu zjevně zcela příčily. Ale to je opravdu jen náš soukromý odhad. Pravdou je že o nic lépe na tom nebyl ani jeho mladší bratr a nástupce Matyáš Habsburský a dokonce ani Ferdinand II.. Habsburky psychické poruchy provázely často už od dob Rudolfa I. Ten se zase údajně bál i vlastního koně a raději mu museli zhotovit vozík, vlastně takový předchůdce kočáru.