Dějiny národa Českého - DUŠIČKY V DOBÁCH DÁVNÝCH

  Druhý listopadový den se slaví Památka všech zemřelých spojená se vzpomínkou na mrtvé. Podle křesťanské věrouky modlitby živých pomohou zemřelým duším v očistci k očištění od hříchů na cestě do nebe. Kořeny svátku jsou však mnohem starší a tkví v keltském Samhainu. O Samhainu je hranice mezi světem živých a mrtvých obzvláště tenká a prostupná a mrtví se v ty dny vracejí na svět. Keltové zapalovali ohně, aby se duše pozůstalých mohla ohřát a strávit s nimi noc. Svíčky, které dnes zapalujeme na hrobech, jsou připomínkou pohanských vater a ohňů.

  Křesťané věřili, že na Dušičky mohou duše opustit očistec, aby se zotavily z útrap. Proto se lampy plnily máslem, aby si duše mohly potřít spáleniny, večer se pilo studené mléko nebo se jím pozůstalí postříkali, aby se duše ochladily. Dodržoval se také zvyk házet večer do ohně nejrůznější pokrmy, čímž se mělo přicházejícím duším přilepšit. Peklo se pečivo ve tvaru lidských kostí nebo zvláštní čtverhranné buchty zadělávané mlékem a plněné povidly nebo mákem. Těmi bývali obdarováváni žebráci a chudí lidé, kteří se ráno shromažďovali u kostelů nebo u hřbitova.Bylo zvykem například prostírat u večeře i pro zesnulé příbuzné, u kterých se čekalo, že přijdou rodinu navštívit, nebo vystavovat za oknem zapálenou svíčku, často ve vyřezané řepě, která měla bloudícím duším mrtvých posvítit na jejich cestu. Lidé se také převlékali do starých cárů a malovali si obličeje, aby se uchránili před zlými duchy. Právě z řepných luceren se časem vyvinuly oranžové dýňové lucerny, jak je známe teď.

  Nevlídné počasí, brzká tma a pochmurná atmosféra hrobů vyvolávala v našich předcích pocit ohrožení, a dokonce i dnes můžeme cítit tíseň a neklid. Nejlepším spojencem proti strachu z temnoty je ale právě oheň.

  A víte co? Ještě na začátku 20. století se v jižních Čechách chodilo na Dušičky koledovat. V okolí Českého Krumlova se koledě říkalo "chodit po rohlíkách", protože odměnou koledníkům bylo většinou pečivo. To nejhezčí z Dušiček se ale zachovalo, zvyk společně se scházet, vzpomínat na ty, které jsme měli tolik rádi a kteří už nejsou.