Dějiny národa Českého - ELEONORA I. TOSKÁNSKÁ

  Narodila se 23. září 1598 jako dcera mantovského vévody Vincena I. z rodu Gonzaga a jeho druhé manželky, Eleonory z rodu Medici. Byla vychována v přisně katolickém duchu v mantovském klášterře voršilek, kde také získala značné vzdělání a velký kulturní přehled.

  Mantovská princezna Eleonora byla druhou manželkou císaře a krále Ferdinanda II. Stalo se tak roku 1622 a byla to vlastně třešnička na dortu Ferdinandových mocenských úspěchů. Uhájil si českou korunu navzdory Fridrichu Falckému, který mu stále podkopával moc. I když z nové nevěsty šlechta nebyla nijak nadšená, císaři se Eleonora I. velmi líbila. Byla nejen mladá, ale i krásná, vzdělaná a velmi noblesní. Vždyť dvůr Gonzagů v Mantově patřilo k významnému kulturnímu centru celé Itálie!

  Eleonora se zasloužila o kulturní a hlavně mravní povznesení císařského dvora. Zasloužila si obdiv i papežského nuncia Caraffa, který zbožnou císařovnu ještě více zbožňoval. Traduje se, že byla velmi upjatá a na příslušnících dvorské šlechty vyžadovala především jejich neposkvrněný mravní profil, kdy na nejvyšší místo kladla manželskou věrnost a prý nesnášela hovory o intimnostech. Měla pověst bigotní ženy a nevěru považovala za největší hřích. Sexuální soužití zřejmě vnímala jen jako manželskou nutnost, nedokázala se prý uvolnit, a to také mohlo vést k příčině neplodnosti. Přesto prožila s Ferdinandem II. patnáct let harmonického soužití. což svědčí o císařově spokojenosti, neboť není známo, že by měl nějaké jiné intimní vztahy. Ferdinand II. byl stejného prudérního založení a jeho odpůrci v něm viděli až náboženského fanatika.

  Císařovna byla i korunována na českou královnu, i když její choť po Bílé hoře a následných popravách vůdců poražených protestantských stavů nebyl v Čechách příliš oblíbený. Eleonora I. svého muže často do Prahy následovala, jednak to považovala za svou povinnost, ale i kus zvědavosti poznat blíže tu kacířskou zemi, která jejímu choti způsobovala tolik problémů.

  Jak bývalo zvykem, tak také císařovna se věnovala charitě a jinak veřejně prospěšným činnostem. Založila ženské karmelitánské kláštery ve Vídni, Štýrském Hradci a ve vídeňském augustiánském kostele dokonce zřídila zvláštní kapli určenou k pohřbívání srdcí zesnulých habsburských panovníků. Tato nově zavedená zvyklost se udržela až do roku 1916.

  V roce 1651 ještě stihla svatbu své praneteře Eleonory II. Toskánské z Mantovy s císařem Ferdinandem III. který snad sama doporučila a vztah mezi ženami prý byl bezproblémový.
Eleonora zemřela bezdětná ve Vídni 27. června 1655 a její tělo bylo uloženo v klášteře karmelitánek, který sama založila. Až v roce 1782 byly její ostatky přeneseny do vídeňského Svatoštěpánského dómu. Eleonora přežila tak svého manžela o více než osmnáct let.