Dějiny národa Českého - HABSBURSKÁ PODUNAJSKÁ ŘÍŠE

  České království v moci Ferdinanda I.

  Jak jsem již v předchozích článcích psal, po smrti druhého Jagellonce Ludvíka, který zahynul v bitvě u Moháče, se díky smlouvě mezi Jagellonci a Habsburky na trůn, a to nejen u nás, dostal Habsburk Ferdinand I. Začala tak doba Habsburská, která nepřetržitě trvala čtyři století. Ferdinand I. začal ihned po nástupu snít o "Podunajské říši". Tedy Česko-uherské personální unii existující jen na papíře prakticky od roku 1490, kterou založil již Vladislav II. Jagellonský. Nepřestavovala žádný pevný celek a vinou slabé jagellonské vlády byla po celou dobu ohrožována spíše vnitřními konflikty než vnějšími nepřáteli.

  Smrtí Jagellonce Ludvíka se soustátí ocitlo v prachu a na pokraji zhroucení. Tento stav však vydržel až do nástupu Habsburka Ferdinanda I., který velice brzy jako pták Fénix z popela soustátí opět obnovil. Ovšem všechny zúčastněné země musely za její obnovu draze zaplatit. Největší zátěž byla na v té době ještě relativně bohatém Českém království. Češi hned od počátku habsburské vlády byli donuceni do společné obrany investovat více než jim vlastně vyhovovalo. Soustátí bylo prakticky obnoveno kvůli hrozícímu nebezpečí ze strany muslimských Turků a jejich výbojů na území uherského státu. Finanční nároky Ferdinanda I. se více a více stupňovaly. Což bylo pro české šlechtice neúnosné, jelikož se válka s Tureckem jejich území prakticky netýkala.

  Nespokojenost s Ferdinandem rostla i v královských městech. A tak konflikty díky personální unii na sebe dlouho nedaly čekat. Nastaly prakticky brzy již po jeho nástupu.Vrcholem byl rok 1547, kdy se odehrál konflikt stavovské šlechty a králem Ferdinandem I. V počátečních letech představovala personální unie křehkou nádobu, u které se očekávalo, že se brzy rozbije. Jenže díky tlaku z Vídně a finanční zátěže se brzy unie začala více a více rozpínat a bohatnout. Častá válečná tažení, stavby a opravy pohraničních pevností, a to zejména na území Horních Uher (Slovenska), udržování stálých vojenských posádek a jejich velení bylo pro všechny unijní země velkou finanční zátěží. Valná část doma vytvořených zdrojů tak odplývala ze země, což zajisté budilo nespokojenost s Ferdinandovou vládou ve Vídni.

  Dlouhá vojna s Turkem, táhnoucí se po generace, vytvořila v Evropě celý komplex závažných a těžko řešitelných problémů, stala se novým fenoménem. Obrana proti tureckému nebezpečí nemohla být nikdy dostatečně úspěšná, pokud by ji organizovaly jednotlivé ohrožené země izolovaně. V tomto smyslu znamenal vznik mnohonárodnostní monarchie stavbu kolektivní obranné zdi proti agresivitě osmanské říše, a to i proto, že Habsburkům šlo více o vlastní územní expanzi než o skutečnou vojenskou obranu střední Evropy.

  V dlouhodobém časovém výhledu lze ale napsat, že Habsburkové nakonec evropský kontinent před Turky ochránili, a v tom patrně naplnili svou nejdůležitější dějinnou roli, zřejmě ale jedinou skutečně důležitou. Tento článek jsem dnes zařadil schválně, vzhledem k tomu, že dnes je Turecko opět nebezpečné a je možné, že vyvolá na území Evropy nový, a dnes již nezvladatelný konflikt. Je totiž členem NATO!!