Dějiny národa Českého - HISTORIE SKLA
www.inadhled.cz Autorka: Jitka Čížová
Sklo nás obklopuje každý den, stačí se rozhlédnout. A kam až sahá jeho vznik? O tom se dodnes vedou spory. Archeologové se domnívají, že sklo bylo poprvé vyrobeno buď v Mezopotámii na území dnešní severní Sýrie, nebo ve starověkém Egyptě. Shodují se však v tom, že první známky sahají až do doby 3500 let před n l. Jedná se o drobné korálky, které nejspíše vznikly pouhým nedopatřením. A to buď při glazování egyptské keramiky, nebo při zpracování kovové rudy. Prvním záměrně vyrobeným předmětem ze skla je podle historiků keramický pohárek faraona Tutmose III., který vládl v Egyptě kolem roku 1450 před n. l. A v této době už sklo znali také v oblasti Jižní Asie, kde se počátky zpracování skla datují do roku 1730 před n. l.
Sklářství ovšem k dokonalosti nedovedli Egypťané, Číňané, ani Féničané, nýbrž Římané. Ti byli totiž velmi zruční a dokázali vyrobit čiré sklo. Římané používali sklo především k výrobě různých nádob, v muzeích jsou dodnes k vidění nádherné poháry z 1. – 4. století.
V průběhu dalších let a staletí se sklářský průmysl stále rozvíjel a sklo se tak stalo velmi ceněným artiklem. Sklo se nepoužívá už pouze na výrobu šperků či nádob, ale jsou z něho zhotovovány okna i mozaiky s různými motivy. Ve středověku se ze sklářství stalo doslova umělecké řemeslo – na tuto úroveň ho dostali mistři z Benátek, kteří začali vyrábět předměty ze skla ve 13. století. Z této doby také pochází pojem „benátské sklo“, který je známý dodnes.
Skláři z Benátek prosluli barevným i čirým sklem, které navíc zdobili zlatem, barvami a různými ornamenty. Benátské sklo bylo v podstatě symbolem pro luxusní zboží, které zahrnovalo zdobená zrcadla či překrásné lustry. Výroba skla se uskutečňovala na ostrově Murano, na němž kromě skláren byly i domy nebo kostely. A to bylo také jediné, co benátští skláři za svůj život poznali – z důvodu ochrany výrobního tajemství měli totiž zakázáno cestovat, a to pod hrozbou trestu smrti.
Benátské sklo ovšem brzy poznalo velkého a možná i překvapivého konkurenta – české sklo. Na území českých zemích se sice sklo vyskytovalo už dva tisíce let před n. l., kdy sem bylo importováno ve formě skleněných kuliček z oblasti Blízkého východu. Podle historiků sklo na našem území jako první zpracovávali Keltové, nejsou k tomu ovšem důkazy. První písemná zmínka o zpracování skla pochází totiž až z roku 1162.
Sklářství se v českých zemích rozvíjelo především v horských oblastech, konkrétně v Krušných, Jizerských a Lužických horách, Krkonoších, na Šumavě i na Vysočině. A to především kvůli tomu, že v blízkosti bylo dostatek surovin na výrobu skla – bukové dřevo, křemen, vápenec a voda. První sklárny na českém území byly zakládány ve druhé polovině 13. století a v první polovině 14. století. Aby však české sklo mohlo konkurovat benátskému sklu, museli skláři techniku zpracování skla dlouho zdokonalovat. A v rozvoji řemesla jim pomohli dokonce i sami benátští mistři – například v roce 1370 byla za jejich asistence dokončena skleněná mozaika, která se nachází na Zlaté bráně svatovítské katedrály na Pražském hradě. I přes nově nabyté zkušenosti ovšem museli tuzemští skláři ujít ještě dlouhou cestu, než jejich výrobky mohly dobýt světový trh.
.Velký rozvoj českého skla se uskutečnil v 16. a 17. století za vlády habsburského císaře Rudolfa II. Ten dokonce povýšil dva tradiční české sklářské rody do šlechtického stavu. Jednalo se o rodiny Wanderů a Schürerů, přičemž druzí jmenovaní prosluli výrobou modrého kobaltového skla. V té době ovšem české výrobky nebyly o nic lepší než skleněné předměty ze sousedních států. To se však změnilo až s výrobou českého křišťálu v 17. století.
Český křišťál byl vynalezen v Müllerově sklárně na Šumavě a pro tuzemské sklářství znamenal průlomový objev. Krásné křišťálové sklo totiž čeští skláři navíc brousili, zdobili malbou či dokonalými ornamentálními nebo figurálními rytinami. O české sklo tak byl najednou zájem i v zahraničí, čemuž výrazně pomohli obchodníci se sklem. Jedním z nich byl obchodník Kreybich z Kamenického Šenova, který české sklo předváděl například v Rusku, Anglii i ve Skandinávii a celkem podnikl přes třicet obchodních cest. České sklo tak na výslunní vystřídalo dříve slavné benátské sklo a na ostrově Murano byli skláři najednou nuceni rušit své sklárny.
Od šperků a pohárů se čeští mistři v 18. století přesunuli k luxusnějšímu zboží – k bohatě zdobeným zrcadlům a lustrům, které vyráběli na zakázky zámeckých pánů. České lustry zvané ,,Ověskové"měly v Evropě dokonce takový věhlas, že se staly ozdobou například známého francouzského zámku Versailles. A možná vás překvapí, že v průběhu 20. století se české lustry dostaly například do slavné milánské La Scaly nebo římské Královské opery. A své výjimečné postavení si české sklo i přes bouřlivé události 20. století či finanční krizi v novém tisíciletí udrželo až do současnosti.
