Dějiny národa Českého - HUSITSKÝ TRIUMF U PANSKÉHO BORU

  Vozová husitská hradba proti železným pánům

  Válečná tažení husitského vojevůdce a hejtmana Jana Žížky z Trocnova bylo pověstné. Oddíly polních husitských vojsk budila zejména na západě Čech strach a hrůzu u katolických pánů, ale také u římského a uherského krále Zikmunda Lucemburského. Jinak tomu nebylo ani v bitvě, která se odehrála 12. října LP 1420 nedaleko města Horažďovice, dnes u Malého Boru. Byla to de facto bitva o Jihočeský kraj, kde husité pokračovali ofenzivní válku proti Oldřichu II. z Rožmberka.

O bitvě u Panského Boru (dnes Malého Boru) informuje několik písemných pramenů. Všechny dochované listiny se shodují v jednou: byla to praktická ukázka využití husitské vozové hradby proti nájezdům těžké železné jízdy Rožmberských. Je zcela jisté, že polní husitské vojsko vedené Janem Žižkou z Trocnova i zde bylo v početní nevýhodě oproti "železným" pánům, které vedl vůdce katolických pánů a přední muž království Oldřich II. z Rožmberka.

  Početné katolické vojsko se začalo shromažďovat u Horažďovic. Zatímco husitské polní vojsko cestou k rozhodnému střetu dobývalo jedno město za druhým (Lomnici nad Lužnicí, Novou Bystřici a Trhové Sviny), až dorazilo ke staré raně středověké tvrzi v Panském Boru, kterou před samotnou bitvou i přes urputnou snahou obránců husité nakonec vypálili. Vzápětí se Jan Žižka dozvěděl o blížícím se silném a početném vojku katolických pánů, které vedli zmíněný Oldřich II. z Rožmberka a Bohuslav ze Švamberka, Taktéž římský král Zikmund Lucemburský vyslal, pod vedením pána Krajíře z Krajku několik, převážně uherských a rakouských, žoldnéřů. Blížící se nebezpečí ze strany katolické jednoty donutilo husitské vojsko přemístit se na návrší nedaleko románského kostelíka sv. Máří Magdaleny, jenž byl vystavěn někdy v roce 1135.

  Ale ani početné katolické vojsko nedokázalo porazit dobře vedenou husitskou armádu složenou převážně ze sedláků a vesničanů. Husitský kronikář Vavřinec z Březové o této bitvě sám napsal: V sobotu, den po svatém Divišovi, vojsko pána Oldřicha z Růže a katolického fanatika Švamberka svedlo bitvu se Žižkou a jeho Tábory u hradu Boru blízko Horažďovic. Na obou stranách bylo mnoho žoldnéřů zabito nebo zajato, více však na straně pánů železných. Hejtman Žižka však bitvu vyhrál, slávu mu a jeho Táboritům.

   Tato písemná zpráva byla odeslána i králi Zikmundovi, který zrovna dlel na Pražském hradu ve společnosti katolického šlechtice Jindřicha z Plavna. O vítězství husitské Jednoty táborské se zmiňuje ještě jedna listina, která byla dokončena až v polovině 15. století. Píše se v ní, že husitské vojsko, ač bylo v početné nevýhodě, hrdinsky nejenže odrazilo železné pány, ale doslova je do jednoho pobilo. Díky vozové hradbě se převážně uherská jízda vyslaná na pomoc králem Zikmundem dostala do palby husitských polních vojsk. Dále se ve zprávě uvádí i počet zabitých katolických žoldnéřů, bylo jich podle všeho na tři tisíce, kdežto na straně husitské jich nebylo ani tisíc. Těžko tuto informaci o počtu mrtvých doložit, ale osobní kronikář císaře a krále Zikmunda Lucemburského Zikmund Eberhard informaci o počtu mrtvých a raněných ji nepřímo potvrzuje a dodává, že ďábel vedl ty prašivé sedláky proti hrdinským rytířům. Informace značně cenná, zejména ta poslední věta. Je jisté, že Žižkovo vojsko bylo opravdu složeno z lidu prostého a selského.

  Po bitvě, ve které triumfálně zvítězil zejména Žižka, nebyl nepřítel pronásledován, jak bylo do té doby zvykem, ale naopak bylo mnoho mrtvých katolických žoldnéřů pietně pohřbeno. Po vyhrané bitvě se husitské oddíly odebraly nejprve do Písku, kde ale mnoho husitských hrdinů nakonec rezignovalo, takže se počet polních husitských vojsk snížil na polovinu. Tady ale v následujících fázích husitského tažení pomohla zejména Praha, která před bitvou pod Vyšehradem ze dne 1. listopadu téhož roku 1420, kde opět zvítězila husitská síla, vojska doplnila tou měrou, že jejich počet se o proti bitvě u Boru zdvojnásobil.