Dějiny národa Českého - INKVIZICE - KLADIVO NA CHUDÉ

  Patrně žádná instituce v historii lidstva nebudila takvou hrůzu a strach, jako inkvizice, nebo chcete li-Svaté Oficium. Inkvizice byla, a dodnes je, právní instituce katolické církve, která se chtěla vypořádat s herezí, nebo jak se česky píše "kacířstvím". Hlavním představitelem svatého ofícia byl biskup, který měl své pomocníky z řad právníků, také se jim říkalo inkvizitoři. Tito lidé povětšinou měli zasebou nějaké církevně-právní zkušenosti. Často to ale byli šilenci, kteří měli i duševní poruchy, jako např. u nás jistý Jindřich František Boblik z Edelstatu, který jako hlavní inkvizitor odsoudil jen na Šumpersku přes 90 lidí.

  Středověká inkvizice se zaměřila hlavně na heretická hnutí, jakým bylo hnutí Beghardů či Valdenští-což bylo hnutí , které již ve 12. století směřovalo spíše k reformaci církve. LP 1184 se v zájmu církve ustanovila tzv. Biskupská inkvizice, která těsně spolupracovala i s římským králem, v té době to byl Fridrich Barbarossa, který spolu s inkvizicí chtěl potlačit začínající hereze v Evropě, a zejména ve Svaté říši.

  Zhruba ve 13. století se počat inkvizitorů neustéle zvyšoval. Ale zvyšoval se i počet odsouzených, povětšinou to byly ještě jen kořenářky, vědmy, léčitelky, nebo lehké ženy. Trest pro ně zněl jen jeden, tedy smrt upálením. Ještě před vykonáním strašlivého trestu byla takováto osoba mučena. Právně se tomu řikalo tortura. Tři stupně tohoto mučení měl donutit obžalovanou osobu k přiznání, i když povětšinou byla nevinná.

  V následujícím století se církev spolu s inkvizicí zaměřila i na slavné a bohaté osoby. V Českém království to byl zejména mistr theologie a rektor UK Jan Hus, který byl stejně, jako jeho přítel Jeroným Pražský, odsouzen k trestu smrti upálením. A proč? Velice jednoduché-kárati církev a přijmat tělo páně může jen církev. Latinsky se tomu říká remanescence. Takových případu ve 14. století bylo samozřejmně mnoho.

  Patrně nejhorší doba, která by se klidně mohla nazývat "doba temna", bylo 15 a 16. století. Zde katolická církev měla velkou konkurenci. Zejména u Luteránů a Kalvínů. Není náhodou, že od církve se začali odvracet i někteří panovníci, zejména pak císař a král Maxmilián Habsburský a jeho syn Rudolf II. Počet obětí totiž fanaticky šmýšlejících Inkvizitorů se již nepočítal na desítky, ale rovnou na tisíce. Možná, že právě proto vydal císař Rudolf II. listinu o svobodě náboženské, která zaručovala svobodnou víru každému. Jenže toto netrvalo dlouho.

  Po porážce stavovského vojska byla listina samotným císařem Ferdinandem II. zničena a do popředí se zase dostala katolická církev spolu s inkvizicí. Začalo opětovné vyslýchání, mučení a upalování. Aby toho nebylo málo, tak si církev vytvořila vlastní kodex-Kladivo na čarodějnice, který měl sloužit jako návod na čarodějnické a jiné procesy. A proč to církev vlastně dělala? O co ji šlo? Nahnat strach? Jistě také, ale hlavně o moc nad lidmi. O peníze. Během procesů totiž katolická církev zázračně zbohatla. Majetek byl většinou po úpálených v konfiskacii církve a jejich pomocníků. Inkviziční procesy trvaly až do 18. století. Asi už nikdo nespočítá těch tisíce lidí, kteří díky nenažranosti katolické církve zbytečně zemřeli. Promińte za ta slova, ale zde nemohu psáti jinak.