Dějiny národa Českého - JAK BOJOVAL JAN ŽIŽKA A JEHO HUSITÉ

  Husitství znamenalo revoluci i ve vojenství. Co na bitevních polích předváděly Žižkovy branné houfy, to byl velký převrat ve strategii, taktice, organizaci i technice. Rytířské válčení charakterizovaly stereotypní útoky těžce obrněné jízdy. Šiky železných pánů se v prudkém nájezdu pokusily prolomit obranu nepřítele a svést pak individuální boj muže proti muži. Když se nájezd nepodařil, jízda se obrátila a utekla. Jezdectvo bylo ve středověkých bitvách hlavní zbraní. Bojovalo se zásadně ve dne.

  Naopak Jan Žižka zbudoval armádu zcela nového typu. Hodně organizovanou a hlavně hodně vyzbrojenou. Jako první ve feudální Evropě stavěl komplexní taktické jednotky, tvořené několika druhy vzájemně se doplňujících zbraní. Bojový vůz představoval transportní prostředek a zároveň kámen do stavebnice pevnosti-vozové hradby. Osádka bojového vozu, zpravidla měla 18 až 21 mužů. Tomuto mužstvu většinou velel hejtman. Deseti vozům-jednotce velel desátník. Další organizační jednotku představoval vozový řád. Vozové šiky s pěchotou byly páteří celé husitské armády.

  Každý houf měl zpravidla i své dělostřelectvo a pohyblivé lehké jezdectvo. Ke speciálním jednotkám patřili ženisté, jednotky cestářů a mostářú, které při transportérech s úžasnou rychlostí upravovaly terén. Jezdectvo se při přesunu dělilo na průzkumníky a na takzvané strance, kteří bojovali z boku. V bitvách jízda většinou vyčkávala za vozovou hradbou na vhodný okamžik k výpadu po křídlech. Na svou dobu masové nasazení dělostřelectva bylo válečnickou senzací. Hodně často husité bojovali tam, kde byla voda, lesy nebo nějaký velký kopec.

Nejobvyklejší taktika boje hlavně za Jana Žižky: první fáze byla defenziva-přijetí útoku nepřítele za vozovou hradbou, jeho zastavení a oslabení střelbou horských zbrani, zejména dělostřelbou. Ve druhé fázi vyrazila do protiútoku pěchota, tedy cepníci, sudlíčníci. Následovala třetí fáze, rychlé a dalekosáhlé pronásledování nepřítele. Tím husité vlastně končí svou vítěznou bitvu. Jejich síla a dovednost děsila celou křesťanskou Evropu. A Jan Žižka z Trocnova se tak stal pro své válečné umění vlastně nesmrtelný.