Dějiny národa Českého - JOSEF II. DÍL Druhý - Císař Svaté říše římské, král uherský a nekorunovaný

  13. března 1741 Vídeň – 20. února 1790 Vídeň

  V letech 1765 až 1790 císař Svaté říše římské a v letech 1780 až 1790 král uherský a (nekorunovaný) král český, markrabě moravský a arcivévoda rakouský.

  Josef II .byl beze sporu jedním z nejvýznamnějších panovnických představitelů evropského osvícenství a prosadil řadu osvícenských reforem. V českých zemích se těšil obzvláštní oblibě, např. častý výskyt jména Josef je odrazem jeho obliby mezi lidem, jehož postavení podstatně zlepšil. Díky jeho oblibě u sedláků mu začal prostý lid přezdívat "selský panovník".

  Připomínkou jeho panování je dobová symbolická replika rakouského arcivévodského klobouku použitá při císařské korunovaci Josefa II. ve Frankfurtu. Tato replika z pozlaceného stříbra byla vyrobena roku 1764 ve Vídni a je uložena v Schatzkammer tamtéž. Dochoval se jen skelet, perly a drahé kameny byly v průběhu let ztraceny. Originální arcivévodský klobouk je uchován v klášteře Klosterneuburg.

  Již od mládí se Josef II. zajímal o správní otázky matčiny říše. Inkognito (pod jménem hrabě von Falkenstein) podnikl řadu cest po korunních državách.

  V roce 1764 proběhla ve Frankfurtu Josefova korunovace na římského krále. Po smrti svého otce Františka I. Štěpána Lotrinského se roku 1765 stává císařem Svaté říše římské a vládne po boku Marie Terezie. Jako dvorního skladatele si zvolil Antonia Salieriho (zde stojí za zmínění, že mezi jeho hudební oblíbence patřil i Mozart). Faktickou moc však v rukou stále třímala Marie Terezie. V tomto období se se svou matkou často dostával do ostrých konfliktů. Zatímco Josef II. přistupoval k reformě říše jako osvícenský panovník, Marie Terezie tento myšlenkový proud nikdy plně nepřijala a dala se více vést svou hlubokou katolickou zbožností.

  7. dubna 1766 císař Josef II. otevřel ve Vídni bývalý lovecký revír pro veřejnost. Od tohoto jeho vyhlášení směl být Prátr využíván ve všech ročních obdobích bez rozdílu pro každého.

  Od smrti své matky v roce 1780 vládl sám a byl zvolen i králem českým a uherským. V této době také prosadil své hlavní reformy. Během své vlády vydal přes 6000 výnosů (v průměru téměř 2 denně). Za nejdůležitější z nich lze považovat zrušení cenzury (později ji znovu obnovil, ale podstatně omezenou), toleranční patent a zrušení nevolnictví (všechny tři vydány roku 1781).

  Byly ale i jiné změny: zlepšení postavení Židů, srovnání daní a možností provozovat řemesla, změna doplňování vojska, zřízení katastru půdy a domů (josefínský katastr), reforma trestního práva (mj. v podstatě zrušen trest smrti), zavedení nových úřadů a úředních hodin, tajná policie, zřízení sítě nemocnic, porodnic, nalezinců, blázinec, reformy školství, reformy ovlivňující katolickou církev.

  Řada reforem byla namířena proti církvi (například zrušení klášterů, které se nezabývaly vzděláváním, zdravotnictvím nebo vědou – tedy téměř poloviny). Některé však katolické církvi mohly dlouhodobě i prospět (možnost odchodu do důchodu pro staré kněze). Stát rovněž převzal výuku kněží (později zrušeno). Mnoho reforem se v praxi ukázalo jako nepřínosných nebo nepřijatelných. Některé byly zrušeny už za Josefova života (například zákaz pohřbívání v rakvích, které mělo být nahrazeno pohřbíváním v plátěných pytlích do hrobů vysypaných vápnem, aby se ušetřilo dřevo a stromy), mnohé po jeho smrti (například radikální reforma daňového systému).

  Podle některých pramenů mu ke konci života, kdy navíc i císařství bylo v těžké situaci, úředníci podstrkovali k podpisu nařízení rušící řadu reforem, přičemž Josef už možná ani nevěděl, co podepisuje. Díky jeho rozhodnému a nekompromisnímu postupu v předchozích letech však řada reforem už odvolat nešla.

  Roku 1787 se Josef vypravil na návštěvu Krymu, kde měl spolu s ruskou carevnou Kateřinou Velikou dohodnout válku s Osmanskou říši. Svou vnitropolitickou situaci ke konci své vlády podstatně zhoršil válkou s Tureckem, v níž situaci Rakouska nakonec zachránil generál Laudon, který v říjnu roku 1789 dobyl Bělehrad. Roku 1789 vypuklo povstání v Rakouském Nizozemí a bouřila se také uherská šlechta. Josef II. zemřel (částečně zřejmě i v důsledku přepracování) v roce 1790. Na trůn po něm nastoupil jeho mladší bratr Leopold II.

  Josef II. je předním českým představitelem osvícenského absolutismu a i v evropském měřítku byl panovníkem nevšedního významu. Ve své snaze o reformu říše podnikl velkou řadu kroků, které byly prvotně zamýšleny ke zvýšení účinnosti hospodářství a státní správy, ale ve výsledku přispěly k nebývalému zkvalitnění života jeho poddaných (Josef II. vycházel z jednoduchého předpokladu, že je-li poddaný relativně zdravý a spokojený, je říši prospěšnější, proto v tomto směru podnikl řadu regulací, např. v oblasti státní správy, náboženství, hygieny a zdraví apod.).

  Zásadní změnu života v habsburských državách však přinesly tzv. Toleranční patenty a Patenty o zrušení nevolnictví v Praze. Prvním z velkých patentů byl tzv. toleranční patent, jako datum jeho vydání se udává 13. října 1781, ve skutečnosti však šlo spíš o sérii nařízení upravujících problematiku tolerance různě pro různé země monarchie. Důvodem vydání patentu byla snaha vyjít vstříc osvícenskému evropskému trendu a současně se kultivovaným způsobem vyrovnat se zbytky zejména evangelického podzemí. Toleranční patent tuto menšinu vyvedl z ilegality a tím zviditelnil, takže na ni mohlo být působeno cíleně ideologicky, politicky i ekonomicky.

  Toleranční patent rušil církevní monopol katolické církve v rakouských korunních zemích a dovoloval vedle katolického vyznání také luteránské, kalvínské a ortodoxní křesťanství. Nešlo o zrovnoprávnění, ale o „toleranci“, jakési trpění, nekatolická vyznání podléhala řadě znevýhodňujících nařízení, přesto šlo o zásadní čin v otázce svobody vyznání.

  Podobným způsobem byla víc tolerována i židovská víra. V roce 1783 byl totiž uveden v platnost patent Systematica Gentis Judaicae Regulatio.Židé se od té doby mohli věnovat většině běžných povolání, studovat na univerzitách, v některých oblastech dokonce mohli vlastnit půdu. Bylo zrušeno potupné označování žlutým kolečkem, někde mohli být oslovováni „pane“ místo „žide“. Nadále např. nesměli vstupovat do státních služeb. Zrušil tzv. „židovské mýto“ (Židé ho museli platit u městských bran), zakázal tzv. „křty z nouze“ (židovské dítě, někým zpravidla proti vůli rodičů pokřtěné, muselo být v důsledku toho odebráno rodičům, protože už se nemohlo stát židem).

  Byla ovšem zároveň zrušena rabínská soudní pravomoc, hebrejština a jidiš už pro Židy neplatily jako úřední řeč, každý Žid musel převzít německé jméno.

  Dne 1. listopadu 1781 byl vydán tzv. Patent o zrušení nevolnictví, jímž bylo nevolnictví zrušeno a nahrazeno mírnějším poddanstvím, a nadále byla zachována robota (až do roku 1848), čímž byli poddaní vyvázáni z přímé závislosti na vrchnosti, ať šlechtické či církevní. Tato změna mj. znamenala, že poddaní nepotřebovali souhlas vrchnosti, když se chtěli odstěhovat z panství (např. do města nebo na panství jiné vrchnosti), když chtěli uzavřít sňatek s osobou žijící mimo panství, když chtěli dát své děti vyučit řemeslu či studovat, což dřív bez souhlasu vrchnosti nesměli. Z poddanství bylo rovněž možné se vykoupit.

  Patent umožnil nárůst vzdělanosti, protože víc lidí mohlo svobodně studovat, a zároveň podnikatelské činnosti, protože rolníci (sedláci) mohli odejít do měst, kde byli zaměstnáni v továrnách, což výrazně podpořilo průmyslovou revoluci v Čechách. Možnost stěhování do měst podpořila i český živel ve městech.

  Mezi další Josefovy kroky patřilo zrušení klášterů, které se nevěnovaly veřejně prospěšným činnostem (špitály nebo školy).

  Velké bouře a brzké zrušení vyvolaly tzv. Josefínský katastr a Berní a urbariální reforma (patent). Josefínský katastr byl soupis veškeré půdy říše, poddanské i panské bez rozdílu a zaváděl její rovné zdanění (rušil tak dřívější mnohé daňové úlevy vrchnosti). Berní a urbariální patent mj. rušil povinnost roboty a nahrazoval ji peněžními dávkami, v přechodném jednoročním období měli poddaní robotovat za mzdu, daňové zatížení poddanských usedlostí nemělo překročit 30 % výnosu pozemku. Oba byly zrušeny ještě za Josefova života.

  Josef II. se snažil o centralizaci říše. Z toho důvodu chtěl jako jediný a jednotící jazyk prosadit němčinu oproti dosavadního respektu k zemským jazykům. Tím a zrušením nevolnictví, které umožnilo stěhování do měst, ale zavdal nechtěně jeden z impulzů k hnutí za obranu národních jazyků, který je v Čechách znám jako národní obrození. Přitom byl jedním z panujících Habsburků, kteří uměli česky. Na druhou stranu dominance němčiny také později vedla k uherské revoluci 1848 a nakonec k rakousko-uherskému vyrovnání 1867.

  Císař Josef II. vydal patent, kterým byla uložena povinnost používat neměnná příjmení. Příjmení do té doby bylo jménem druhořadým (doplňovalo jméno křestní). Člověk mohl během života příjmení několikrát změnit.

  Lidové vrstvy seznamoval s osobností a reformami Josefa II. Václav Matěj Kramerius v díle zvaném Kniha Josefova, kterou sepsal podle německé předlohy v roce 1784. Josef II. vstoupil do české literatury mj. v díle Babička Boženy Němcové, jako „pán s trubičkou“ ( dalekohledem).Jeho asi nejznámější filmovou podobu vytvořil Jeffrey Jones ve filmu Amadeus Miloše Formana, kde byl vyobrazen jako laický milovník hudby.

  Na soukromý život Josef rezignuje, další sňatek striktně odmítá. Po smrti otce se v roce 1765 stává císařem Svaté říše římské a spoluvládcem matky v habsburské monarchii. Žádná idylka to není. Josef hoří touhou po změnách, rozvážná panovnice jej nestačí brzdit. A to sledují oba stejný cíl, blaho svých poddaných! Nutně dochází k velkým sporům. Josef je konfliktní člověk. Chladný, urážlivý, netrpělivý, neuznává tradice, neváží si minulosti. Neskutečně šetří. Připravuje reformy, které může ale začít uskutečňovat až po smrti matky. Je přísný na druhé, ale především na sebe.

  Úmrtí matky v listopadu 1780 ho zdrtí. Nyní ale konečně může realizovat své plány. Aby stihl vše, co si naplánoval, musí pracovat až 8 hodin denně. Po své říši cestuje inkognito jako hrabě Falkenštejn. Musí přece poznat své poddané! Chce pro ně tolik vykonat. Navštíví i Čechy a Moravu. S poddanými si povídá. Umí česky. Ty nejdůležitější reformy, patent o zrušení nevolnictví a toleranční patent, uvádí v život hned na začátku vlády. Během deseti let vydává na šest tisíc dekretů, tedy průměrně asi dva denně! Většinu jich na smrtelném loži odvolává. Skutečný workoholik na trůně,jehož motto znělo: Ctností a příkladem.

  Jeho sochy byly po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918, případně po roce 1945 z českých ulic jako symbol habsburského mocnářství a germanizace odstraněny, nebo alespoň přemístěny do ústraní (např. roku 1919 v Brně nebo roku 1920 v Teplicích ). V Praze je jeho socha od roku 2014 k vidění na nádvoří Všeobecné fakultní nemocnice. Další sochy Josefa II. je možné opět vidět v některých městech a obcích, např. v Trutnově, Kadani, Uničově, Kunraticích u Cvikova ad. Socha ze zaniklého pomníku v Brně je umístěna v areálu psychiatrické nemocnice v Brně-Černovicích.