Dějiny národa Českého - JOSEF II. ŽIVOTNÍ POUŤ FILOSOFA NA TRŮNĚ Díl druhý
www.inadled.cz Autor: Aleš Hroník
Začátek vlády a zrušení cenzury.
Císař Josef II. byl nazván filosofem na trůně. Jeho vláda nad velkou středoevropskou říší trvala jen deset let, ale i za tak krátkou dobu toho stačil mnoho i v negativním slova smyslu. Po smrti své milované Isabely Parmské ho v roce 1765 matka Marie Terezie přinutila k novému sňatku s o dva roky starší, malou a dosti silnou Marií Josefou Bavorskou, která byla ale hodně nepohledná. Svou osobní nechuť ke své druhé manželce dával přede všemi hlasitě najevo. Jeho mladší sestra v svém deníčku poznamenala: Kdybych já byla jeho ženou a on se mnou takto zacházel, utekla bych a pověsila bych se na prvním stromě. Vztah mezi Josefem a Marií Josefou Bavorskou dlouho nevydržel. Zemřela po roce a půl, aniž by spolu měli potomka. Nad jejím ložem se Josef definitivně rozhodl, že se již nikdy do své smrti neožení. a to také dodržel.
Své sexuální potřeby pak tajně ukájel v nevěstincích, byť ho to stálo jistě nemalé peníze. Sám Josef jednou ve svých dochovaných dopisů napsal: Pokoušel jsem to vyřešit tak, že jsem běhal za veřejnými děvčaty, i když to ponižuje ducha císařského majestátu: Velitel císařských vojsk baron Trenck dokonce přistihl Josefa s jistou dcerou zahradníka.
Už v roce 1764 byl Josef II. ve Frankfurtu korunován římskoněmeckým králem. O rok později, kdy předčasně zemřel jeho otec František Štěpán Lotrinský, se stal císařem Svaté říše římské. Marie Terezie ho oficiálně jmenovala svým spoluvladařem. Což ovšem zdaleka neznamenalo, že měl podíl na skutečné moci. Ctižádostivého mladého císaře nadšeného spisy francouzských osvícenců to dovádělo přímo k šílenství a vedlo k neustálým konfliktům s panovačnou a stárnoucí matkou. K největšímu rozkolu mezi nimi došlo v otázce náboženské svobody. Josef II. se tehdy na svou matku obrátil se slovy: Jakou to máme moc, že lidem diktujeme jedinou katolickou víru, když oni o to ani nestojí? Spor to ale nebyl jediný. Zkrátka Vídeň zažívala časté hádky, které se neustále stupňovaly.
Teprve po smrti Marie Terezie se mohl Josef II. samostatně chopit vlády a stát se služebníkem státu, jak o tom vždy snil. Vstával v sedm ráno a pracoval nepřetržitě až do dvou hodin odpoledne. Po obědě vždy setrval u psacího stolu až do devíti večer, a pak už nevečeřel. Jídlo mu připravovala vždy jen jediná kuchařka, pil pouze pramenitou vodu, a to dokonce i při dvorních slavnostech či bálech. Až při tureckém tažení mu jeho osobní lékař doporučoval alespoň sklenku tokajského vína denně. Spával vždy na slamníku potaženém kůží, přikrytým už jen prostěradlem a doplněným podhlavníkem vyplněným koňskými žíněmi. Kartám ani lovu divoké zvěře neholdoval, jelikož to sám považoval za aristokratický přežitek. Oblékal se vždy do uniformy nebo šedého pláště.
Jako první panovník zrušil v roce 1781 cenzuru. Sám dokonce k tomu napsal: kritikou může být zasažen kdykoli od zemského knížete po nejmenšího poddaného. A konečně v roce 1787 předběžnou cenzuru zcela odstranil. Vyvolal tím ale celé vlny pamfletů proti vlastní osobě, které ale s velkým zájmem vždy rád četl. Dnešní díl ukončím větou, kterou císař Josef II. napsal do svého deníku: Nejšťastnější bych byl, kdybych vládl jen mužům svobodným...Konec druhé části..
Na obrázku Josef II. a Marie Terezie
