Dějiny národa Českého - KNÍŽECÍ PŘEMYSLOVCI Díl čtvrtý závěrečný: Od válečných střetů, až ke Zlaté B

  Počátek vznešeného rodu Přemyslovců je zahalen tajemstvím. Do čela české země byl na knížecí stolec dosažen moravský markrabě Konrád II. Ota. Tento český kníže vládnoucí nejprve  jen na Moravě ihned po svém zvolení LP 1182 zahrnul Moravu do české země jako její celek, a tím prakticky zrušil titul moravského markraběte. Během své nedlouhé vlády byl Konrád II. Ota patrně jediný panovník, který se ke svým přemyslovským příbuzným choval slušně a raději nežli válečné tahanice volil cestu diplomacie. Na počátku roku 1190 se také zúčastnil korunovační jízdy s císařem Jindřichem IV. z rodu Štaufů do Itálie. Dokonce se šuškalo, že za tuto vojenskou pomoc český kníže Konrád II. Ota od nově korunovaného císaře, stejně jako kdysi král Vladislav I., obdrží pro sebe královskou korunu, ale osud tomu chtěl jinak a Konrád II Ota při zpáteční cestě nedaleko Neapole zemřel na morovou epidemii, která v té době ve městě řádila.

  Bylo tedy nasnadě zvolit nového panovníka, jenž by plynule navázal na proněmeckou politiku svého předchůdce. Kandidátů bylo stále ještě mnoho. Přesto se ale dodržel Břetislavův zákon seniorát a nakonec, zejména s přispěním šlechtického rodu pánů z Růže, byl na knížecí stolec císařovi Jindřichovi IV. LP 1191 doporučen bratr Konráda II. Oty Václav, který prakticky vládl v zemi jako její svrchovaný pán již v době, kdy se Konrád II Ota zúčastnil tažení císaře do Itálie.

  Patrně největším odpůrcem nového knížete Václava II. byl jeho vzdálený bratranec, pražský biskup Jindřich Břetislav, který se sám chtěl ujmout v Praze knížecího stolce. Tento možný budoucí český kníže se dokonce neštítil od císaře Jindřicha IV. přijmout za zády dosavadního knížete Václava Čechy v léno zatím jen pro svého bratra Přemysla I. (budoucího krále Přemysla Otakara I.) Císař Jindřich IV. sice patrně váhal, ale nakonec za úplatek 6500 hřiven stříbra Přemysla ustanovil českým knížetem.

  Kníže Václav se sice statečně bránil, a to zejména když byla Jindřichovým a Přemyslovým vojskem napadena Praha, ale tak velké přesile již čelit nemohl. Na jaře LP 1192 při střetu vojsk nedaleko návrší Petřína bylo jeho vojsko rozprášeno a on sám raději uprchl do Míšně, kde ve vězení, kam ho poslal samotný císař Jindřich IV., zemřel.

  Boj o knížecí stolec se znovu rozhořel, a to když pražský biskup Jindřich Břetislav začal sám sahat po moci v Praze. Dokonce si podplatil nejvyšší české pány, a to zejména Buzice a Markvartice, a obsadil s nimi Prahu, když mladého a stále ještě nezkušeného dosavadního knížete Přemysla I., tedy toho, kterého prakticky on sám dosadil na knížecí stolec, vyhnal. Za astronomickou částku 1O tisíc hřiven stříbra si u císaře Jindřicha IV. nechal, již podruhé udělit Čechy v léno.

  Přemysl ale tuto pohanu nechtěl nechat bez potrestání a v létě LP 1193 spolu s několika šlechtici se střetl s vojsky Jindřicha Břetislava. Tady se možná poprvé, ale ne naposledy Přemysl I. setkal se zradou od českých pánů, kteří těsně před rozhodující bitvou u Zdic nedaleko Berouna přeběhli na stranu Jindřicha Břetislava.

  Tuto situaci Přemysl I. řešil ještě o několik let později jednou, kdy byl sice po smrti knížete Jindřicha Břetislava nakonec ustanoven českým knížetem. Jenže se o pražský stolec, kromě jeho samotného přihlásil ještě jeho vlastní bratr a syn krále Vladislava I. Vladislav Jindřich, který byl nakonec s přispěním české šlechty a císaře Jindřicha IV. nastolen na knížecí kamenný stolec v Praze. Přemysl I. tedy musel hledat oporu u svých příbuzných. Nakonec se ale dohodl se svým bratrancem Spytihněvem, jenž se těsně před jeho vyhnáním stal brněnským údělným knížetem a po náhlé smrti císaře Jindřicha IV. vojensky obsadil Prahu.

  Rozhodující bitva se tedy měla odehrát přímo v Praze. Zde ale nastala situace, která do té doby neměla obdoby. I přesto, že vojska knížete Vladislava Jindřicha byla početnější, takže by jistě Přemyslovu armádu lehce rozprášila, tak Vladislav Jindřich spolu s pražským biskupem Danielem Přemysla I. den před bitvou požádali o jednání, kde mu Vladislav Jindřich se slzami v očích přenechal knížecí titul a sám si posléze pro sebe nechal jen titul markraběte moravského.

  Tato do té doby u Přemyslovců nevídaná událost se později stala námětem mnoha divadelních her a to zejména v 19. století. Přemysl I. nejenže byl nakonec nastolen knížetem, ale i o několik málo let později, a to nejen pro sebe samotného, od mladého císaře Fridricha II. Štaufského obdržel královskou korunu a vystavil tzv. Zlatou bulu sicilskou, kterou císař Fridrich II. vydal ještě na Sicílii, a tím, tehdy již krále českého Přemysla Otakara I. ustanovil i hlavním kurfiřtem majícího v budoucnosti rozhodující slovo při volbě německého panovníka. Zde náš příběh o knížecích Přemyslovcích končí.